Vlastivědné muzeum v České Lípě

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje

Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války

Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě

Návštěva východočeské metropole

Prvomájový autobusový zájezd tentokrát směřoval do tří míst ve východních Čechách. Poprvé jsme se zastavili v Hořiněvsi v muzeu Václava Hanky. Tím je jeho rodný dům. Rodiče v rozsáhlé roubené stavbě provozovali řeznickou a hostinskou živnost a přáli si, aby jejich syn (narodil se v roce 1791), v této práci pokračoval. Výborný prospěch ve škole jej však předurčil k jiné životní dráze. Otec mu nerad dovolil studovat na gymnáziu v Hradci Králové: útěchou mu bylo pouze to, že jej uchránil před narukováním na vojnu. Hanka se nadchnul pro český jazyk, horlivě studoval českou literaturu. Univerzitní studia nedokončil, o to víc se věnoval literatuře a psaní básní. Žil v době obrozování českého národa, stal se horlivým propagátorem reformy české gramatiky. Jím nalezený Rukopis královedvorský je dodnes obestřen tajemstvím a jeho pravost není vyřešena. I když pro češství udělal hodně významné práce, která je dnes uznávaná pouze odborníky (vydával knihy o staročeských literárních památkách, překládal ze slovanských jazyků, přednášel na Karlově univerzitě staroslověnštinu a ruštinu), veřejnost si jej spojuje spíše s padělaným rukopisem. Souvislost s Českolipskem je velmi zajímavá: přepsal kroniku českolipského mistra pekaře, který ji psal v letech 1597-1621. Tento přepis je uložen v českolipském archivu (originál v Národní knihovně, v roce 2016 vyšel český překlad). Rozlehlý rodný dům Václava Hanky je dnes muzeem a kulturním stánkem, který je místními využíván k vítání občánků, předávání vysvědčení, svatebním obřadům. Roubenou stavbu zdobí pamětní deska s Hankovým portrétem a popiskou, která vyjadřuje jeho krédo: „Národy nehasnou, dokud jazyk žije.“ Byla odhalena rok po Hankově smrti v roce 1862 za přítomnosti Františka Palackého. Vedle roubenky stojí jeho velký kamenný pomník. Je vyroben z hořického pískovce a byl zde umístěn v roce 1890.

Potom už jsme mířili do Hradce Králové. Na soutoku Labe a Orlice, strategickém místě, kudy procházela obchodní stezka z Prahy do Krakova, se začala dnešní východočeská metropole rozvíjet v 9. století. O sto let později si zde Slavníkovci postavili hradiště. Ve 13. století jej Václav II. ustanovil městem českých královen. V období husitství se měšťané postavili na stranu Jana Žižky, který zde byl i pochován. Úpadek města nastal v období třicetileté války. Na Královéhradecku se v roce 1866 rozhodla Prusko-rakouská válka, při níž byla rakouská armáda poražena. Dokladem toho je 474 pomníčků rozesetých po okolí, a několik hromadných hrobů. Středověké hradby byly zbourané až na konci 19. století a tehdy si zastupitelé na stavby nových budov vybrali vynikající architekty, zejména Jana Kotěru a Josefa Gočára, kteří městu vtiskli moderní tvář – Hradec Králové je dodnes nazýván Salónem první republiky.

Centrem města je Velké náměstí s barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a jezuitskými kolejemi, gotickou katedrálou sv. Ducha, renesanční Bílou věží a barokní Starou radnicí se dvěma věžemi. Na místě dnešní katedrály sv. Ducha stávaly dva kostely: první byl postaven ve 13. století - o necelých sto let později vyhořel. Stejný osud potkal v roce 1484 i ten druhý. Vyhořelý kostel byl opraven, v roce 1664 bylo ve městě založeno biskupství a kostel se stal katedrálou. Ta tehdy prošla barokními úpravami, gotický ráz jí byl vtisknut v letech 1864-1876 při další opravě. Jeho věže tvoří panorama města.

Kousek od katedrály stojí další dominanta města – Bílá věž. Byla postavena v roce 1574 z milodarů měšťanů. Na renesanční stavbu byl použit hořický pískovec. Po vyšlápnutí 226 schodů se dostaneme do vyhlídkového ochozu s krásným výhledem na město a okolí. Uvnitř se nachází zvon Augustin, třetí největší v Čechách.

Cestou z náměstí do Jiráskových sadů jsme procházeli po schodišti vybudovaném na místě bývalého opevnění, kde je vytvořeno ojedinělé moderní umělecké dílo – zpívající stromy. Při vstupu na schody se barevně rozzáří a začne hrát hudba „hudebního nástroje“, který pozná jenom ten nejvnímavější – totiž pivní lahve.

V Jiráskových sadech na soutoku Labe a Orlice jsme se zastavili u nezvyklého pomníku věnovaný padlým v 1. světové válce – tím je roubený kostela sv. Mikuláše Divotvorce. Byl postaven ve východoslovenské vesnici Habura na počátku 17. století. Město jej zakoupilo a převezlo v roce 1934, a tím jej zachránilo před zničením.

A potom už jsme došli k elektrárně. Jmenuje se Labe, ale podle jezu, kterým se hlasitě řítí proudy vody, se ji říká Hučák. Na počátku 20. století se radní města rozhodli ochránit Hradečáky před častými povodněmi a vybudovat malou vodní elektrárnu. Po regulaci obou řek byla v roce 1909 zahájena stavba v secesním stylu. O rok později začala vyrábět elektřinu, byla napojena na městskou transformační stanici a 12. února 1910 zkušebně rozsvítila obloukové lampy na Velkém náměstí. Elektřina se ve třech Francisových turbínách vyrábí dodnes. Její provoz není nepřetržitý, v pravidelných intervalech se turbíny zastaví a projdou důkladnou prohlídkou a opravou. Ta probíhala i v době naší návštěvy. Strojovnu jsme tedy pracovat neviděli, zato jsme si mohli prohlédnout rozšroubované součástky turbíny.

Poslední zastávkou prvomájového výletu bylo nádraží ve Všestarech. Na zdi budovy je připevněna pamětní deska Hynka Jirouše, který zde pracoval ve funkci přednosty stanice. Hynek Jirouš se narodil v roce 1897 v Martinicích u Semil. Za 1. světové války přešel k italským legiím. Po válce začal pracovat u Československých drah, v roce 1932 byl přeložen do Skalice u České Lípy. V místních organizacích působil jako náčelník sokolské jednoty a předseda Československé obce legionářské. V neklidném roce 1938 se musel skrývat před henleinovci. Přestěhoval se do již zmíněných Všestar a zapojil se do odbojové činnosti. V listopadu 1941 si pro něj do práce přišlo gestapo, naštěstí nebyl přítomen. Dokázal se nějakou dobu skrývat, až jej zradil český člověk. Při hospodářské kontrole na statku v Rosnicích, kde se ukrýval, jej našel český četník a ten jej, i přesto, že jej Jirouš žádal, aby ho nechal utéct, zatkl. Zemřel na zranění způsobené pádem z okna: jestli jej gestapáci shodili nebo vyskočil sám, není objasněno. Hynek Jirouš byl statečný člověk, nikoho neprozradil.

Zájezdu se zúčastnilo 41 zájemců, vyšlo i počasí: sice byla zima ale nezmokli jsme.

Magdalena Pujmanová