OD STŘEPŮ K MÍSE

Keramická glazovaná mísa z Hrnčířské čtvrti v České Lípě (17. – 18. století)

Areál historické hrnčířské čtvrti v České Lípě, rozkládající se na levém břehu řeky Ploučnice po obou stranách Hrnčířské ulice, představuje jednu z nejvýznamnějších lokalit řemeslné výroby u nás, s kontinuitou výroby od 2. poloviny 13. století do počátku 20. století. Zdejší hrnčíři zásobovaly ve vrcholném středověku a starším novověku část severních Čech, ale i sousední Lužici a Sasko.

Poznání této významné lokality je stále velmi torzovité. Archeologické výzkumy probíhající v letech 1977 - 1979, 1989 a 2006 odkryly především objekty středověké. Výzkum v roce 2014 a 2016 - 2017 zachytil okrajové části středověkého areálu a především dílenský areál novověký. Většina dokumentovaných objektů a nálezů z posledního výzkumu pochází ze 17. a 18. století.

Celkový počet nálezů vyzvednutých při různých výzkumech v areálu hrnčířské čtvrti přesáhl tři čtvrtě milionu kusů. Jen při posledním výzkumu v letech 2016 - 2017 bylo vyzvednuto půl milionu artefaktů, které jsou ošetřovány mytím, konzervací a lepením a odborně vyhodnoceny.

Jak se lepí keramika

Ze střepů se nejprve odstraní výrazné nečistoty a poté se za pomoci různě tvarovaných měkkých kartáčků, popřípadě houbiček a štětců omyjí vodou. Očištěná keramika se nechá rovnoměrně pomalu vyschnout. Následně se jednotlivé střepy popisují čísly. Každý střep, případně celá nádoba, tak získá svůj nezaměnitelný identifikační kód. Poté se střepy roztřídí dle tvaru, typu, výpalu a výzdoby. Hledány jsou fragmenty, které k sobě patří. To je velice náročné na čas a trpělivost. Někdy tato část práce připomíná skládání obtížného puzzle.

Další fází je vlastní lepení, k němuž se používají kvalitní elastická a ve vodě rozpustná lepidla, umožňující opětovné rozlepení lepeného spoje. Dalšími hledisky výběru lepidla je pevnost spoje, odolnost proti stárnutí, transparentnost, stálobarevnost a vysoká přilnavost ke keramice.

Neúplné nádoby se někdy rekonstruují doplněním chybějících částí. Používána je sádrové suspenze odlévaná na podkladovou formu. S následným tmelením, plombováním a spárováním prasklin je možno dosáhnout úplné rekonstrukce původní podoby nádoby. Bílé sádrové výplně bývají často barevně retušovány. Barevné   tónování se vždy přibližuje originálu. Mnohé keramické laboratoře preferují tónování světlejšími odstíny, aby rekonstruované části nádob zůstaly rozpoznatelné. Na závěr obvykle proběhne závěrečná konzervace, jež zafixuje předchozí provedené kroky a chrání předmět před vlivy okolí.