Sto let české školy

První relativně věrohodná zjištění o početnosti české menšiny, žijící v kraji mezi Labem a Ještědem, uvádí na počátku dvacátého století rozpětí 5 – 7% mezi sečtenými asi 300 tisíci obyvateli. Česky hovořící populace neměla až do roku 1919 v tomto území ani jednu základní školu s rodným vyučovacím jazykem, pominu-li Děčín a Liberec, kde za obtížných podmínek prosadila školu Ústřední matice školská.

   V České Lípě vznikl v roce 1907 první český školský výbor v čele s krejčím Františkem Kubálkem. Národní jednota severočeská v Mladé Boleslavi zakoupila dům v Klášterní ulici, který pro zchátralost měl být zbořen a na jeho místě měla stát školní budova.

Radnice se postavila vehementně proti a to nejen bodrými argumenty, že Česká Lípa je přece městem škol a další už nepotřebuje. Jenže tyto školy byly s vyučovacím jazykem německým, třebaže poskytovaly dobré vzdělání, tak tu byl český jazyk vyučován jen okrajově a to hlavně na středních školách.

Zájemci o českou školu sepsali petici a někdo, možná přímo z radnice, z ní udělal „černou listinu“, totiž výzvu k domácím pánům, aby tyto žádající osoby a jejich rodiny vykazovali z bytů a tím je nutili opustit Českou Lípu. Nad 190 lidmi a jejich rodinami visela hrozba pronásledování. Poštvaní němečtí výrostci napadali tyto pokojné občany na ulicích, mlátili je a vytloukali okna jejich bytů. Zakročovali proti nim městští strážníci, ale, dle vzpomínek, dosti neochotně.

Posledním „tvrdým“ argumentem bylo rozhodnutí radních, že Klášterní ulice bude napřímena, takže místo domu určeného na zboření měla vést silnice. Nestalo se tak, byl to jen zástupný manévr. Vzniku české školy bylo zabráněno. Četné rodiny se odstěhovaly. Česká řemeslnická beseda zakoupila v roce 1910 hostinec U tří lip v Hrnčířské ulici a nazvala ho Národním domem. Ten poskytl azyl některým vyhnancům.

Už od konce 19. století se našli jedinci, kteří vyučovali češtinu soukromě. Příkladně Jindřich Seidl hrál loutkové divadlo v hostinci U Karlových Var, kousek od dnešního autobusového nádraží. Už vlastním představením a po jeho skončení učil děti česky. Podobně třeba Jindřich Horáček nebo Emil Jarolímek. Školní výbor se také nerozešel. Existoval do zániku v roce 1915 a právě loutkové divadlo či výlety dětí nebo ochotnická představení podporovaná českými sociálními demokraty, pomáhaly uchovat český jazyk ve městě.

Teprve školský zákon z dubna 1919 dal Čechům příležitost založit vlastní školu. Určoval totiž, že ve všech obcích, kde je alespoň čtyřicet dětí jedné národnosti, má být pro ně otevřena škola s jejich vyučovacím jazykem.

Členové výboru obešli české rodiny a sepsali 227 žáků české národnosti. Město Bělá pod Bezdězem pomohlo s formálními záležitostmi a to hlavně zapojením místostarosty a ředitele tamní měšťanky Josefa Maštálka (1876 – 1950). Vzalo na sebe i patřičné poplatky.

Českolipská radnice nabídla české škole místnosti v reálném gymnáziu, ale to Češi odmítli. Nakonec uvolnila dřívější obecnou školu v Křížové ulici. Dům měl pestrou minulost a vlastně byl třikrát přestavěn. Nejdříve v první polovině 19. století tu vznikla kartounka, od roku 1850 upravená pro krajský soud s vězením, kde také seděl v letech 1873 – 74 Jakub Arbes. V roce 1900 byla přestavěna na obecnou školu. Za první světové války sloužila 18. pěšímu pluku, který ji předal škole.

Škola zahájila provoz 22. září 1919. Prvním ředitelem se stal Emil Kleprlík (1870- 1939), rodák z Hronova. Poměrně těsné prostory byly v roce 1932 nahrazeny moderní budovou Tyršových škol.

                                      Ladislav Smejkal