Božena Němcová v České Lípě

  Slavná spisovatelka v našem městě nikdy nebyla. Přesto jí tu patří významné místo. Naše literární věda rozebrala již pečlivě její životopis, dílo a jeho ohlasy a právě touto cestou se ověřuje trvalá platnost odkazu. Je-li opravdový, přesahuje do řady uměleckých oborů a dotýká se i všedního života kulturně myslícího člověka. Dnes se tomu také říká „druhý život umělce“.
 Po celý letošní rok je v galerii vlastivědného muzea vystavena sochařská pozůstalost Jana Komárka. Její podrobný rozbor probíhající při katalogizaci autorem zanechaných písemností dokazuje mimořádné místo jednoho zde vystaveného díla v dějinách české kultury.
V roce 1940 v pochmurném ovzduší protektorátu si připomněla česká veřejnost 120. výročí narození Boženy Němcové. Byly to okamžiky velkého citového vzplanutí lásky k vlasti. Literární událostí se staly sbírky Františka Halase: Naše paní Božena Němcová nebo Jaroslava Seiferta: Vějíř Boženy Němcové. Režisér František Čáp zfilmoval dojemně Babičku.
 Společnost Boženy Němcové v čele se spisovatelkou Annou Marií Tilschovou (1873 – 1957) vypsala soutěž na pomník spisovatelky, který měl být umístěn v Kinského zahradě na pražském Smíchově. Do soutěže se přihlásilo neuvěřitelných 78 českých sochařů.
V porotě zasedli přední umělci např. Bohumil Kafka, tvůrce slavného Jana Žižky, Ladislav Šaloun, tvůrce proslaveného Husova pomníku nebo malíř Max Švabinský.
Po úporné práci udělila porota tři první ceny: sochařce Věře Dundáčkové – Beránkové, Jakubu Obrovskému a třetí byla označena jako „první z prvních“ a dostal ji Jan Komárek (1904 – 1965).
Pocházel z Letovic na Moravě z rodiny kameníka, který měl osm dětí. Otec zemřel za první světové války a Jan ještě nebyl ani učněm. Učil se u staršího bratra. Komárkův úděl byl těžký. Přibývalo hrobů, ale lidé neměli peníze na pomníky, sotva na vztyčení křížů.
Za podpory sourozenců se dostal na kamenosochařskou školu v Hořicích a v roce 1926 opustil rodinný podnik s 500 Kč v kapse a šel studovat do Prahy. Ve velkoměstě se živil prodejem kamenných váz vytesaných bratrem a bydlel v přízemním bytě jednoho domovníka.
 Po letech strádání a úsilí stál ve 36 letech před vrcholem svého uměleckého života. Sochař si jako předlohu vybral tanečnici Laurette Hrdinovou oblečenou v původních šatech z roku 1850. České slovo o jeho díle napsalo: „Návrh vyniká vzorným pochopením pro kámen a vyjadřuje Boženu Němcovou jako ženu krásnou, plnou mladistvé energie a odhodlanosti“. Polední list připojil: „Hlava jest hledící se zasněným výrazem“. Národní politika podotkla, že dílo vzdává hold kráse, duchu a genii jedné z největších českých žen.
 Porota se rozhodla ještě pro užší soutěž mezi třemi vítězi. Její práce skončila shodou okolností právě v době, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Mezi mnohými zlověstnými dopady se také zhoršilo postavení české kultury.
 Komárek se opět prosadil, ale nezbylo než čekat na lepší časy. Rok 1950 byl letopočtem dalšího, tentokrát 130. výročí narození spisovatelky. Dosud existující společnost Boženy Němcové ztratila možnost sochu realizovat v Kinského zahradě a Hlavní město Praha nabídlo její umístění na Žofínský ostrov naproti Národnímu divadlu. Nová umělecká soutěž se nekonala, zato se ale věci ubíraly podivným směrem.
Již v roce 1942 se najednou v užší soutěži objevuje dílo Karla Pokorného (1891 – 1962). Nebylo nakonec hodnoceno. V roce 1950 byl sochař rektorem Akademie výtvarných umění a stál na vrcholu slávy. Patetický výtvarný výraz navazoval na majestát soch Myslbekových. Pokorný byl jeho žákem. Představil Boženu Němcovou odvážně kráčející vpřed. To bylo vystižení spisovatelky v duchu eseje Julia Fučíka „Božena Němcová bojující“. Komárek se domáhal svého práva vítěze soutěže, ale marně.
Karel Pokorný dovezl model sochy na Hrad prezidentu Gottwaldovi a zakrátko byla schválena k realizaci. Jeho dílo není špatné, je jiné, v jiném duchu než bylo Komárkovo pojetí. Zůstalo jen v modelu a v roce 1953 bylo realizováno ve Svratce na Moravě před školou, ale kdo to vlastně ví.
Po roce 1945 přemístil Komárek časem svůj ateliér do Cvikova. Odléval model Boženy Němcové a prodával ho prostřednictvím družstva Tvar. 14. září 1965 zemřel v českolipské nemocnici. V roce 1973 byla jeho sochařská pozůstalost umístěna ve Vlastivědném muzeu v České Lípě. Po 43 letech je podruhé vystavena. Je tam také dílo, které mělo být ozdobou české národní kultury – model sochy Boženy Němcové. Výstava potrvá až do konce roku.

                                 Ladislav Smejkal