Vlastivědné muzeum v České Lípě

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje

Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války

Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě

Českolipské městské hradby

Dne 24. dubna 1337 byla vydána zakládací listina města Bělé pod Bezdězem, na které je jako jeden z lokátorů uveden českolipský měšťan Křišťan. Jeho podpis je považován za nejstarší důvěryhodný pramen, který dokládá existenci našeho města. Vlastivědný spolek Českolipska ve spolupráci s městem Česká Lípa uspořádal 22. dubna k tomuto výročí exkurzi po městských hradbách, kterou vedl historik Ladislav Smejkal.

Putování místy, kudy vedly českolipské hradby, znamenalo připomenout si nejstarší dějiny České Lípy. Historici datují její vznik do období let 1305–1319, přesné datum není známé.

Zhruba půl století před vznikem města vybudoval Chval nebo jeho syn Čeněk, příslušníci starého českého rodu Ronovců, vodní hrad Lipý. Město pravděpodobně založil Čeňkův syn Jindřich z Lipé, který působil ve službách krále Václava II. a Jana Lucemburského. Bylo lokalizováno na vyvýšenině mezi dnešními ulicemi Havlíčkova a Újezd a bylo obehnáno drobnými vodotečemi a rameny Ploučnice. Rušné a živé město, které protínaly dvě obchodní stezky, bylo chráněno dvojitými hradbami z čedičových a pískovcových kamenů. Začaly se stavět ve 30. letech 14. století. Hlavní hradební zeď výšky cca 7 m dosahovala tloušťky 2,5 metru. Před hradbou byl parkán šířky 7–10 m s parkánovou zdí výšky asi 1,8 m a před ní hluboký příkop.

Formani, vezoucí zboží po obchodních stezkách, a poddaní žijící v předměstských příbytcích, měli do města přístup čtyřmi branami s mosty a věžemi. Stály na hlavních ulicích – Zádušní (dnes Tržní), Dlouhé (dnes Jindřicha z Lipé), Křížové (dnes Moskevská) a Mariánské, a po nich se také jmenovaly.

Naše putování začalo u míst, kde stávala brána Zádušní – v Tržní ulici. Za ní se nacházely zejména církevní pozemky získané ve 14. století od měšťanů, kteří je církvi odkazovali darem „za duši“, tedy za odpuštění hříchů. Do středověkého města Lipý jsme zatím nevstoupili, kolem vnějších hradeb jsme Sokolskou ulicí došli k místům, kde stávala Dlouhá brána – mezi Unionkou a bývalým Baťovým domem. Do brány vedl přes příkop most a před ním teklo severní rameno Ploučnice s dalším mostem. Most zde byl nejprve dřevěný, později kamenný s křížem (poslední podoba kříže je dnes umístěná u kostela sv. Máří Magdaleny). Nejmladší železný most nesl jméno císařovny Alžběty a byl demontován v roce 1942. Další zastavení bylo u zřícenin vodního hradu Lipý, který nebyl do systému městských hradeb začleněn, pouze propojen mostem. Křížová brána, pojmenovaná podle kostela sv. Kříže, stála v dnešní Moskevské ulici u Reynkova knihkupectví. Zde jsme vstoupili do středověké České Lípy a Panskou uličkou, kde jsou pozůstatky hradeb znatelné, jsme došli k poslední bráně na Mariánské ulici. Středověké město jsme neopustili, Vězeňskou uličkou jsme došli k Šatlavě, pobočce Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Na jejím dvorku jsme vstoupili mezi hradby. Hlavní hradební zeď byla využita při stavbě Šatlavy a tvoří jednu stěnu budovy. Za vnější stěnou jsou, v dnes zastavěné ploše, vidět náznaky kdysi hlubokého příkopu.

Vězeňskou uličkou, která si spolu s Panskou uličkou nejvíce zachovala středověký ráz, jsme došli do ulice Mikulášské, k měšťanskému domu, za nímž stával původně kostel sv. Mikuláše, který byl zajímavý tím, že byl postaven v hradbách.

Na konci Mikulášské ulice jsme opustili středověkou Českou Lípu a Klášterní ulicí, ve které jsou hradby nejlépe zachované, jsme se vrátili k místům, kde stávala Zádušní brána.

Procházka po hradbách nebyla náročná. Hradby byly postaveny nedaleko náměstí a sevřely město do oválného půdorysu. Město se postupně rozrůstalo, hlavní ulice se za branami prodlužovaly, podél nich si poddaní stavěli domky a příbytky. Vznikala předměstí (nazvaná podle hlavních ulic), s kostely.

Po třicetileté válce začaly hradby ztrácet svůj význam. V 18. století, kdy se město zalidňovalo, začaly překážet. Největší překážkou se staly v době po velkých požárech města v letech 1787 a 1820. Ten druhý rozhodl definitivně o jejich zániku. Pozemky za hradbami byly rozparcelovány a prodávány zájemcům, kteří na nich po úpravě terénu stavěli domy, nebo je využívali jako dvorky a zahrady. Bylo zakázáno stavět ze dřeva, ke stavbě byly používány pískovcové i čedičové kameny z hradeb, mnohde upravili hradební stěny k základům domu nebo je přestavěli k úpravě zahrádek. Velká část jich zanikla, v některých místech se hradby zachovaly. Původní velikost vnějších hradeb můžeme vidět např. v Sokolské ulici vedle Unionky, nebo za domy Mariánské ulice u Jiráskova divadla. Největší masiv hradeb je možné sledovat z Klášterní ulice, kde jsou v prostoru u čajovny vidět vnitřní i vnější stěny a náznaky hlubokého příkopu. Po úpravách by bylo možné tento prostor nabídnout turistům k prohlídce.

Magdalena Pujmanová