"Půvab dámského čepce - nezbytného doplňku dámského oblečení"

Ukázky dámských čepců doplňují obrazy ze sbírek VMG v České Lípě

V 19. století platilo nepsané společenské pravidlo, že žádná dáma nevyšla z domu bez pokrývky hlavy. Oblíbené byly i malé velmi zdobné čepičky, lemované krajkou a připomínající šperk, umístěný na temeni hlavy. Čepec se stal symbolem měšťanské solidnosti a svým tvarem připomínal klobouk. Klobouky byly a jsou dodnes často odznakem úřadu nebo povolání, jsou součástí některých uniforem. V minulosti ukazovaly na společenské postavení nositele i nositelky, nebylo myslitelné vyjít na ulici prostovlasá či prostovlasý. Čepec býval menší či větší, bohatost mu dodávaly stuhy, květiny, výšivky a krajky.
Ve sbírkách VMG v české Lípě se nachází kolekce vyšívaných čepců z 19. století, které byly součástí ženských krojů.
V minulosti byly oblíbené prakticky na celém území Čech – především v bohatých zemědělských regionech.

Až do poloviny 19. století byly čepce v českém lidovém prostředí jednou ze základních součástí oděvu vdaných žen. Běžně se nosily měkké čepce, zhotovené z jemného bílého plátna, pro sváteční příležitosti zdobeného bohatou (většinou rovněž bílou) výšivkou. Vdané i svobodné ženy si na hlavu také vázaly různé typy šátků a roušek.
Nošení čepce mělo i symbolický význam. Důležitou součástí svatebního obřadu bylo „čepení nevěsty“, které vyjadřovalo její přechod do společenství vdaných žen. Po svatbě se považovalo za naprosto nepřípustné, aby se žena na veřejnosti nebo obecně před cizími lidmi objevila bez pokrývky hlavy. Zlaté čepce byly vzhledem ke své nákladnosti součástí nejslavnostnějšího oblečení rychtářek, bohatých selek, mlynářek a dalších nejvýše postavených obyvatelek českého venkova. Zhotovovaly je ve městech na zakázku profesionální „čepčařky“, jejich údržbu zajišťovaly specializované „stavěčky čepců“. Oblékaly se pouze do kostela na mši, na poutní slavnosti, svatby a podobně. V případě nepříznivého počasí se chránily převázáním jemnou bílou rouškou. Na křtiny, pohřby, taneční zábavy, návštěvy u kmotrů a dalších význačnějších příbuzných se oproti tomu nosily měkké bílé čepce, kterých měla většina žen k dispozici několik.
Některé čepce byly vyšity zlatě či stříbrně, doplněny flitry, skleněnými korálky či českými granáty. Jedná se o techniku tzv. krumplování (vyšívání stříbrem a zlatem),
Zlatý čepec mívaly i nejbohatší majitelky pouze jediný. Byl vnímán jako rodinný šperk a byl předmětem dědictví. Po polovině 19. století se přestávaly běžně používat a sloužily jako obřadní oděv při zvyku čepení nevěsty.