Dva turisté

Jak rozmanité jsou pohnutky vábící člověka do přírody a za pamětihodnostmi a jak rozličný užitek přinášejí. Kolik osobností českou krajinou prošlo, tolik rozličných příběhů zůstalo v hlubinách povědomí.
Josef Šorm (1899-1974) je dávno i legendou. Jeho portréty zdobí hospody (U Hrabala, v Bílé růži, na nádraží v Jedlové).
A v lidské paměti zbývají jen trosky vědomostí o českolipském podivínovi. Muž pohnutého osudu, jehož zraněná, ale stále
po něčem šlechetném toužící duše, nechávala po sobě neustálé otisky v podobě stovek papírků se zápisky.
„Turysta a příroďák“, tak sebe často označoval a proto jděme na chvíli jen v těchto stopách. Někdy na konci první světové války utekl z dusného ovzduší Ringhofferovy továrny v Praze na Smíchově a přidal se ke sběračům bylin,toulajících se
po Čechách, tajně, bez oprávnění shromažďoval léčivé rostliny a nabízel. Občas ho chytil četník, byla pokuta a snad i nějaké občasné vězení.
Prošel většinu země. Zamiloval si Šumavu a rád přecházel do Bavor. Přes Rakousko se dostal až do Slovinska, snad i do Chorvatska. Byl na východním Slovensku, kolem Prešova a to patrně několik měsíců. Spal po lesích, ve stodolách
a u dobrých lidí. Sem tam se nechal zaměstnat jako čeledín.
Druhou válkou se protloukal všelijak a zdržoval se více v Praze. Stopy po něm na čas téměř mizí. Nicméně v pražském květnovém povstání byl a málem tu přišel o život.
Po válce už toulání bylo těžší. V roce 1949 přišel do České Lípy. Zde se sice usadil, ale stále odtud prchal. Na statky
za polního hlídače. Do rodného kraje kolem Dvora Králové s povolením okresního národního výboru v České Lípě, že může brousit pily. Na Lipno přišel sypat hráz přehrady. Do Mostu šel hlídat stavby nového města a zase málem přišel o život, když ho rozzuřený kolega mlátil židlí po hlavě. Chtěl jít dál, do Kraslic a okolí. Toužil získat citeru a mandolínu. Hrát neuměl, jen tak drnkal. Mandolínu sehnal nakonec u vetešníka Skály v Moskevské ulici v České Lípě. Zamiloval si dudy, šel do Strakonic
a seznámil se s typickým zdejším dudákem Matáskem. V roce 1966 se vyšňořil, na krk pověsil dalekohled a jel na vinobraní
do Znojma.
Druhý turista byl znám jen malému okruhu lidí. Antonín Ulbricht (1880-1969), litograf a grafik. Pocházel z Varnsdorfu,
ale většinu života prožil v České Lípě. Zapřisáhlý vegetarián, důsledně prováděl dechová cvičení spojená s otužováním. Jeden ze zakladatelů první zahrádkářské kolonie v České Lípě pod Holým vrchem v roce 1909.
Po druhé světové válce jako antifašista zůstal v České Lípě. Těžce hledal nové přátele. Nacházel je na rodném Šluknovsku
a s nimi chodil po kraji. Byl v přátelském styku s bratry Bienertovými, legendami vlastivědy a turistiky Šluknovska. Chodil
po vesnicích kolem České Lípy a opatroval staré německé hroby. V Zahrádkách se prý staral o více než dvacet hrobů. Stále elegantně oblečen, v tmavém obleku, s kravatou, tvrdým kloboukem a deštníkem v ruce. Tak ho zachytil i obrázek z doby, kdy mu bylo 85 let. Byl vášnivým fotografem a zůstal po něm rozsáhlý fotografický archiv. Jen snímky, kde byl s přáteli,
po jeho smrti zmizely a objevily se až v roce 1993. Patrně je studovalo „bdělé oko“ z vyšších míst. To víte, Němec, s kým se může stýkat, asi jen s nepřítelem.
Jedna věc asi oba muže, o nichž byla právě řeč, spojovala. Oba prožili nějaký čas svého života v domě čp.72 na náměstí. Šorm úplně sám. Antonín Ulbricht zemřel jako vdovec, pět let po své milované manželce Anně, s níž prožil 63 let života. Společně tiše vzpomínali na dceru Hildu, která zemřela na španělskou chřipku ve věku 16 let v roce 1920.

Ladislav Smejkal
 

Josef Šorm na znojemském vinobraní v roce 1966

Antonín Ulbricht na výletě v roce 1965