Historická svítidla

Schopnost rozdělávat oheň přinesla člověku vedle zajišťování tepla i druhou, stejně významnou výhodu. Díky záři z plamene nebyl ve svých aktivitách již odkázán pouze na denní světlo.
Do zcela nedávné doby byla veškerá snaha o pokrok ve svícení zaměřena na získávání co nejvhodnějších paliv a úprav konstrukcí k dosažení co nejjasnějšího plamene, nejdelšího intervalu výměny či doplnění média, popř. k omezení doprovodných jevů – kouř. Zápach.
Již před 15000 lety vznikaly první olejové lampy z vydlabaných kamenů. Ve starověku byly oblíbenými materiály bronz, pálená či nepálená hlína.
Ve s tředověku se svítilo loučemi, železnými koši s ohněm a dřevěnými třískami namočenými do smoly, které přežily
ve venkovském prostředí až do 19. století. 50 cm dlouhé dávaly až hodinu jasné světlo. Voskové či lojové svíce, umisťované do svícnů, luceren či dřevěných lustrů, byly drahé podobně jako voskové provazce.
V roce 1780 byla patentována tzv. Argadonská lampa /Švýcar Aimé Organd/. Rukávový regulovatelný knot ve skleněné trubici dával světlo v intenzitě 6-10 svíček. Palivem byl drahý velrybí či rostlinný olej, jehož další nevýhodou bylo, že díky své hustotě nevlínal knotem, tudíž musela být hladina oleje výše než plamen. Tím si lampa olejovou nádržkou na jednu stranu vždy stínila. Tento problém vyřešil až objev technologie získávání laciného petroleje v 50. letech 19. století a okamžitý nástup lamp petrolejových.