Jak se stavěla Česká Lípa – městská plynárna

Chce-li se někdo poohlédnout po dějinách plynárenství, navštíví plynárenské muzeum v Praze - Michli. Je úžasné! Na mapě všech plynáren si najdete Českou Lípu a zjistíte, že do provozu byla dána 6. října 1881.
Projekt na výrobu plynu z koksovatelného uhlí a jeho rozvod po městě byl ale starší. Ředitel plynárny v Liberci Rudolf Kühnel ho předložil v roce 1863. Pro Českou Lípu byl ale předčasný a to hlavně ze dvou důvodů.
Za prvé chyběla dosud železnice, takže by doprava uhlí z kladenské pánve, odkud převážně pocházelo černé uhlí rozvážené po Čechách, bylo příliš drahé a přísun pomalý. Tento důvod ale již pomíjel. Existovala silná důvěra v to, že brzy do města koleje povedou.
Druhý důvod byl často a halasně vykřikován v různých větších městech. Plyn je nebezpečný, když vybouchne je opravdu zle. Tato obava silně brzdila plynofikaci po celé zemi.
Technika výroby a hlavně rozvodu plynu se zlepšovala a tak najednou se na počátku osmdesátých let 19. století rozsvěcovaly plynové lampy. Česká Lípa stále váhala až se věci obul městský radní Klein a v roce 1880 byl oprášen starý plán a zevrubně přepracován.
Plynárna byla situována v sousedství nádraží vedle krátké vlečky na tak zvané uhelné nádraží. Teď teprve mohl nastat jeho rozmach. Uhlí se překládalo do plynárny. Z dalších přistavených vagonů ho odváželi obchodníci s palivem a povozníci ho rozváželi do domácností. Větší množství uhlí braly továrny pro provoz svých parních kotlů. Posledními návštěvníky uhelného nádraží byla českolipská chudina, která sem chodila sbírat, co odpadlo při vykládání a posunu vozů. Těch posledních hodně přibylo za první světové války, kdy každý sebraný uhel měl v zimě nedozírnou cenu.
Stavební část projektu plynárny měl na starosti českolipský stavitel Eduard Posselt. Jeho vila postavená roku 1882 na samém okraji Děčínské ulice zdobila toto místo plných sto let. Potom ustoupila soše V. I. Lenina.
Technologické vybavení zajistila firma Emila Hermanna. Plyn byl vyráběn ve dvou pecích a soustředěn do vysokého zvonu, který měl 4,5 metrů výšky a v průměru měl téměř 14 metrů. Tato nápadná stavba se na svém místě udržela až do konce šedesátých let 20. století. Dodnes tu může kolemjdoucí nalézt základy velké kruhové stavby.
Výstavba plynárny přišla na více než 80 tisíc zlatých. Pro město to byla značná investice a Česká Lípa se své plynárny dlouho držela. Když se onoho 6. října 1881 rozsvítily plynové lampy na ulicích, byla to událost vskutku mimořádná. Hlavně náměstí opravdu zazářilo.
Plyn na svícení i topení byl rozváděn do provozoven i domácností. Zde si musím opět vzpomenout na plynárenské muzeum, kde je jedinečná sbírka plynových kamínek opředených pověstmi o sebevrazích z nešťastné lásky. Ale po pravdě řečeno, užitku bylo více než neštěstí.
Když se před první světovou válkou uvažovalo ve městě o elektrifikaci, tak podnikatelé spojeni s plynárnou byli proti. První elektrické lampy se rozsvítily na náměstí v roce 1912. V přilehlých ulicích zůstalo ještě dlouho plynové osvětlení.
Za první světové války v roce 1918 se zdálo, že plynové světélko zhasne. Podnik zápasil s katastrofálním nedostatkem uhlí, ale vydržel. Po druhé světové válce se záhy rozjelo zásobování plynem z dálkových rozvodů a městská plynárna pomalu ztrácela na své užitečnosti. Plyn je ale nadále jednou ze základních komodit v našem městě.

Ladislav Smejkal