Jak se stavěla Česká Lípa - Richterův dům

 Historie dávných továrních budov v sobě skrývá řadu zajímavostí. Třebaže se jejich vzhled proměňoval a  sloužily k různému účelu, tak historická tradice byla nesena dále.

 V prosinci roku 1793 žádal českolipský měšťan Franz Michel o udělení továrního oprávnění pro svůj podnik,  který vytvořil u bažinatého oblouku ramene řeky Ploučnice na konci Zámecké ulice.

Majitel byl velmi zámožný, zasedal v městském konšelském sboru a byl předsedou spolku lukostřelců. Proto mohl do své žádosti směle napsat, že „zřídil v České Lípě ještě nikdy nebývalou továrnu na kartoun spojenou s bělidlem na plátno.

Továrna byla po majitelově smrti v roce 1806 odhadnuta na šest tisíc zlatých a k tomu další příslušející majetek a zboží. Podnik převzal jeho syn a po něm i další majitelé, kteří ho však dále příliš nezvelebily.

V roce 1834 továrnu koupil Josef Richter a důkladně ji opravil. Od něj také pochází jméno objektu, které zůstalo až dodnes. Továrna byla v provozu dalších více než dvacet let a měla stále jedno zaměření, potiskování textilu.

V poslední třetině 19. století byl podnik částečně využíván k provozu cukrovaru v sousedním zámku. Potom přešel do rukou města České Lípy.

Město zde vybudovalo místní dvůr se stájemi a povozy používanými k různým službám na udržení pořádku. Ve zbylých prostorách žili nájemníci, z části zaměstnanci dvora.

Z doby, kdy byl pořízen připojený snímek, tedy na počátku dvacátých let dvacátého století, byl dům pod popisným číslem Zámecká čp. 64 obýván několika desítkami lidí. Vedle městských zaměstnanců zde žili někteří živnostníci. Příkladně krejčí Josef Zítko, který byl posléze prvním předsedou komunistické strany, než odešel ke straně živnostenské.

Na obrázku vidíme koňský potah. Na žebřiňáku sedí děti a jsou tu různé nádoby. Tak to byl českolipský popelářský vůz, právě v té chvíli mimo službu.

Popeláři s takovým vozem jezdili po městě a vyzváněli zvoncem. Hospodyňky vybíhaly z domů a v nádobách přinášely studený popel, který se sypal do větších nádob na vozech. Zvlášť popel, zvlášť kosti.

V zimě se často nejezdilo, protože popel se spotřeboval na posyp chodníků. O kosti se občas hlásili sběrači, kteří je nabízeli mydlářům a přicházeli i hadráři pro staré hadry. Tohle ale už ve dvacátých letech pozvolna mizelo. Zdejší dvorec byl vlastně kolektivním domem a byl bohužel dosti zanedbaný. Na obrázku z roku 1935 je vidět, že byl pomalován symboly a hesly, takže i tady probíhal intenzivní předvolební zápas. V období socializmu byla budova sice rekonstruována ale opět znovu chátrala a stávala se lokalitou „sociálně vyloučenou“.

Po roce 1989 udělalo město kompletní rekonstrukci a nabídlo zde dlouhodobý pronájem různým subjektům. Hlavním obyvatelem se stala Všeobecná zdravotní pojišťovna. Po jejím odchodu se zde usadila a našla lepší zázemí Městská policie.

Jsou jen dvě místa v České Lípě, kde se dlouho tvrdošíjně udržel německý název, prý jako lidový: Richterhof a Bahnhof. Oba už ale docela zanikají.

Ladislav Smejkal