Jak se stavěla Česká Lípa - Zelená ulice

Na samém počátku 20. století bylo území západně od Hrnčířské ulice až k železniční trati jen plochou podmáčených luk se stružkami k odvádění vody, sem tam strom nebo keř. Jen podél řeky kolem silnice do Dubice byly domy a tovární objekty. Od lávky přes řeku vedla stezky přetínající Magdalskou ulici, později Dubickou a dnes Smetanovo nábřeží. Pokračovala dál jako Luční stezka do Nádražní ulice.V dobré naději, že brzy přijde regulace řeky a mokré louky vyschnou a na jejich místě budou dobré stavební parcely, byla stezka přejmenována na Luční ulici. Asi v její třetině začínala cesta spojující Luční s Víseckou cestou. Právě tam se zastavíme. Luční ulice se zastavovala na přeskáčku a když zde stály již první domy, tak dostala zase nový název a to ulice Körnerova, dnes Čs. armády. Do roku 1928 se zastavěla také část zmíněné odbočky a dostala název Zelená ulice. Měla to být první naprosto stylová ulice v České Lípě se stejnými trojpodlažními domy. Bohužel ve své době zůstala nedostavěna. Ulice byla obklopena zelení a proto ten název Zelená. Dnes se nazývá Vohradského s ohledem na blízkou Tyršovu školu, kde v letech 1935 – 1938 působil pozdější hrdina národního odboje Josef Vohradský (1902 – 1943). V nároží ulice Körnerovy byl postaven dům, který má pěkně členitou fasádu a je od ulice oddělen zahrádkou. Jeho boční fasáda zcela náleží stylu tehdejší Zelené ulice. V tomto domě žil člověk, u jehož osudu se zastavíme.
Majitelem novostavby se stal odborný učitel Josef Hanuš (1890 – 1971). Právě v roce 1928 se oženil s Hedvikou Seidlovou
z Jablonce u Mimoně. Jeho život byl plný zákrutů, které přineslo pohnuté dvacáté století. Prarodiče byli sedláci v Lavicích
u Sobotky. Rodiče zchudli a tak vstoupili do služeb hrabat Hartigů, nejdříve na dvůr ve Stráži pod Ralskem. Tam se Josef narodil. Potom přešli na Nový dvůr a nakonec na dvorec v Novinách pod Ralskem, kde byl otec šafářem. Na všech těchto místech pracovala řada sezónních dělníků české a slovenské národnosti. Někteří se zde i usadili, ale česká škola tu pro ně nebyla. Národně uvědomělý otec poslal syna k dědečkovi do Sobotky, aby tam chodil do školy. Když dědeček vážně onemocněl, nezbylo než syna vzít a poslat ho do německé měšťanky v Mimoni. Výtvarně nadaný mladík šel s obětavou podporou své matky studovat na učitelský ústav do Karlína, tehdy předměstí Prahy. Ústav byl veden německy. Josef Hanuš získal aprobaci pro výuku češtiny na německých školách a své milované výtvarné výchovy. Ve dvacátých letech byl ustaven na českolipské německé školy. Sňatkem patrně získal slušné věno. O jeho mnohem mladší ženě nevíme téměř nic. Byla německé národnosti a možná to byl její vliv, že z Hanuše se záhy stal Hanusch. Jeho přilnutí k německé straně vyvrcholilo
za okupace, kdy přijal německé občanství a vstoupil do formací SA. Jako dozorce působil v letech 1943 – 1944 při stavebních pracích kolem Havlíčkova Brodu. Pod sebou měl vězně a nucené dělníky. V květnu 1945 se vrátil tiše do Mimoně. Hovořil plynně česky, přijal službu u sedláka a potom pracoval v lese. V březnu 1946 ho zatkli a odvedli k Mimořádnému lidovému soudu do Kutné Hory, kde po desetiměsíční vazbě byl odsouzen na tři roky do těžkého žaláře. V polovině roku 1947 byl omilostněn. Sehnal si všechny papíry dokazující jeho český původ a v roce 1950 získal zpět ztracené občanství. O dům
v České Lípě, přišel ale hned po válce, protože byl konfiskován. Usadil se u své matky v malém domku v Mimoni a pracoval
v jirchárně v Novinách pod Ralskem. Hanuš se dostal do hledáčku státní bezpečnosti. Slídila v jeho korespondenci a v roce 1963 byl obviněn, že v dopisech příbuzným a přátelům do Německé spolkové republiky pomlouvá Československo. Byl odsouzen na rok podmíněně a v roce 1965 byl amnestován. Živořil s nepatrným příjmem a fyzicky a duševně upadal. Občas psal různá podání na úřady pro některé mimoňské pologramotné občany. V konceptech je vidět, že byl dosti jizlivý. V roce 1971 ho na silnici do České Lípy srazilo auto a zemřel.

Ladislav Smejkal

Na fotografii Zelená ulice, dnes Vohradského.