Jakub Arbes a Česká Lípa

Česká kultura prokazuje hloubku svých kořenů důrazem na tradici. Platí to zvláště
o literatuře malého národa, jejíž díla mnohá díla vytvořila široký obraz historické
a poetické krajiny, takže máme Máchův kraj, Kraj Aloise Jiráska a Boženy Němcové atd. Rodáctví mnoha spisovatelů, malířů a hudebních skladatelů je zdůrazněno nejen pamětními deskami, ale také pamětními síněmi a muzeí.
Jakub Arbes je včleněn mezi tradice České Lípy způsobem dosti svérázným. Nikdy by
o naše město asi nezavadil, nebýt podivného opatření stvořeného státním návladním Janem Rapem, který připravil pro rakouskou justici opatření, že porotní soudy pro přečiny proti tiskovému zákonu mohou být delegovány před porotu v jiných městech. Bylo to proti přirozenosti. Porota byla vybírána z občanů, aby posuzovala vinu svého spoluobčana a nikoliv člověka odjinud a to i v případě, který nemusel být vůbec srozumitelný. Rakouské soudní orgány došly ale k názoru, že české poroty v českých městech mají tendenci v tiskových procesech nadržovat obviněným. Proto se domnívaly, že bude lepší, když český obviněný bude stát před německou porotou.
Arbes jako zodpovědný redaktor bylo pětkrát předvolán k soudnímu projednávání v České Lípě proti článkům, které nenapsal, ale jejich obsah se státnímu zastupitelství nelíbil a pokládal ho za pobuřování. Ani jednou do České Lípy nepřijel, nechal se zastupovat svým obhájcem. Líčení se odbývalo v porotním sále, původně tanečním, v hostinci U vévody ze Zákup, na němž se dnes vyjímá nápis Arbes.
První soud dopadl trapně. Při poradě poroty o vině či nevině opustil její předseda dvakrát uzavřenou místnost a vrátil se až po delší době. Zapisovateli odevzdal na lístku jiné číslo o počtu porotců hlasujících pro vinu, než sám přednesl po dotazu soudu. Prý se dva porotci nakonec rozhodli pro změnu svého postoje. Obhajoba se odvolala a nejvyšší soud ve Vídni jí dal za pravdu. Když nic jiného, tak alespoň bylo zřejmé, že vybraní porotci se v tiskovém zákonodárství vůbec nevyznali.
Postupně v dalších procesech byl Arbes odsouzen vždy na několik měsíců, takže souhrnný trest činil 13 měsíců a 3 týdny. Současně dostal příkaz, že trest si má odsedět v České Lípě, kam se odebral vlakem. Větší část svého věznění trávil
v budově krajského soudu, tehdy v bývalé kartounce, dnes ZŠ Moskevská. Dozorci ho pokládali za slušného člověka
a nechávali ho v klidu a dávali mu poněkud volný režim. Novinář Arbes dostával tiskoviny, četl knihy a učil se jazyky. Hlavním „přínosem“ bylo, že z žurnalisty zvyklého sedět nad denní prací, se postupně stal spisovatel a to ve svém vlastním žánru, romanetu.
Zdejší kulturní veřejnost si správně uvědomila v šedesátých letech 20.století, že Arbes byl osobností všestrannou zasahující do řady kulturních odvětví od fantastiky, přes biografie umělců až po politickou publicistiku. Jeho dílo inspirovalo celou sérii kulturních aktivit, které se v letech 1959 -1973 koncentrovaly do odborných konferencí Arbesova Česká Lípa. Zde se setkávala pražská a českolipská inteligence a bylo zde možné slyšet zajímavé a netradiční názory. Podobné setkávání nám
v současnosti chybí. Při letošním stém výročí se k postavě zajímavého spisovatele vracíme vlastně ze stejných důvodů jako naši předkové před více než padesáti lety. Arbes je poutavou stálicí a neměli bychom na něj zapomínat.

Ladislav Smejkal

Na fotografii porotní síň krajského soudu v sále hostince U vévody ze Zákup.