Jiří Vomáčka, pedagog a vychovatel lidu

Na okamžik jsem zaváhal, zda v titulu, může být ono obrozenecké a od Komenského odvozené hodnotící označení života a práce jedince 20. století. Působení a životní postoje Jiřího Vomáčky mu ono ocenění vyšší nad akademické tituly oprávněně přiznávají.

Narodil se v roce 1930 v Červeném Hrádku na Kolínsku. Poválečné osídlování pohraničí ho přivedlo na Českolipsko. V novém prostředí zatoužil po učitelském povolání. Patřil k té části české poválečné mládeže, která v obnově státu spatřovala především velký úkol vychovatelský, jehož základem a trvalým východiskem je národní škola.

Pocházel z venkovského prostředí a poznal učitele milující své poslání, hluboce zakořeněné v národní kultuře a tradici. Vždy vnímali soudobé potřeby měnící se společnosti.

Od učitelského povolání se dostal k vědecké a výchovné práci na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zaměřil se na celkovou přípravu učitelů pro 1. - 5. ročník, zvláště na potřebu praxe usnadňující radost z práce ve třídě dětem zdravotně nebo sociálně postiženým či omezeným.

Začínající kantor stál u zrodu Pěveckého sboru učitelů v České Lípě 30. ledna 1948. Mottem jeho činnosti bylo: „Výchova pracujících uměním“. Nebylo to nějaké socialisticky omleté heslo, nýbrž to byl nadšený čin. Zde setrval téměř padesát let a stal se také jeho jednatelem.

Málokterá kulturní iniciativa mi byla tak blízká od útlých dětských let, kdy jsem chodil na výchovné koncerty, jako byl učitelský zpěv. Zaujat jsem byl nejen proto, že tu pěli i moji učitelé ze základní a střední školy, ale mužský sbor byl něco okouzlujícího, což už téměř neznáme a stále mi znějí v uších hlavně sborová díla českých klasiků, jak zněly pod značkou PSSU.

V roce 1973 jsem jako mladý muzejník poznal Jiřího Vomáčku jako iniciátora výstavy k 25. výročí PSSU ve vlastivědném muzeu. To už měl za sebou trpké události. Vyhazov z fakulty pro své vlastenecké názory. Stal se učitelem na zvláštní škole v Mimoni. Páni si mysleli, že ho zadupají, ale on i zde odborně rostl. V praxi prosazoval své představy o výchově dětí z okraje společnosti pomocí umění a krásy.

Dovršil již šedesátku, kdy se mohl opět vrátit po dvaceti letech na fakultu, nejdříve v Ústí nad Labem, potom v Liberci. Tehdy jsem ho poznal podruhé, jako přítele a vykladače díla malíře Rudolfa Novotného (1924 – 2005). Při přípravě souborné výstavy v muzeu v roce 1994 jsem se seznámil s jeho obrovským rozhledem ve výtvarném umění a výkladem vždy podaným s ohledem na výchovné působení. Pomohl pochopit Rudolfa Novotného jako celistvou uměleckou bytost, takže jsem ho nevnímal jen jako ilustrátora mizející České Lípy, nýbrž jako umělce bohatství tvaru, myšlenek a nálad.

Doc. Dr. Jiří Vomáčka měl vždy velmi vyhraněný a přemýšlivý vztah k historii. Na konci života vydal knihu věnovanou osvícencům 18. a 19. století: Severočeští Bolzanovci. Pražský rodák Bernard Bolzano (1781 – 1848) patřil k nejproslulejším evropským vzdělancům a svými názory ovlivnil celou generaci kněží a učitelů.

Bolzanovské zásady služby k bližnímu a snahy co nejvíce přispívat obecnímu blahu byly příznačné právě tak i pro život Jiřího Vomáčky. V knize vzdal hold Bolzanovu žáku, jedné z největších osobností České Lípy, knězi Antonínu Krombholzovi (1790 – 1869). Jiří Vomáčka podlehl zákeřné nemoci 15. listopadu 2002. V roce 2008 byl jmenován čestným občanem České Lípy in memoriam.

                                   Ladislav Smejkal