Legionáři Českolipska

„Můj život vemte, volnost jak jste vzali,
své kosti složím v cizí země klín.
Otčino drahá v modravé té dáli
poslední s Bohem dává Ti tvůj syn.“

Před sto lety si mladí lidé psali deníky, do kterých si zapisovali verše a povídky oblíbených autorů, překreslovali ilustrace známých malířů, někteří je doplňovali poznámkami, a ti odvážnější zkoušeli skládat verše a malovat obrázky. Alois Štorch zřejmě netušil, když si psal tyto verše, že brzy zemře. Jeho osud se ale těmito verši dá vyjádřit.
Narodil se v roce 1893 v České Lípě, odkud se rodina odstěhovala do Kropáčovy Vrutice a po smrti otce do Nové Vsi
u Bakova nad Jizerou. Vyučil se zámečníkem. Ve volném čase se věnoval divadlu a cvičil v Sokolu. Do Velké války byl povolán k dělostřeleckému pluku v říjnu 1914. Na jaře roku 1918, po vzniku československých legií v Itálii a po návratu
z dovolené byl Štorch rozhodnut opustit rakouskou armádu. Na italskou stranu přeběhl s Františkem Tobkem 27. 5. 1918. Oba byli přijati do řad vyzvědčíků-legionářů a už 2. července byl Alois Štorch a další tři vojáci pověřeni nebezpečným úkolem: v přestrojení za rakouské vojáky s padělanými doklady měli v dělostřelecké posádce v Nagu zjistit, zda se nechystá rakouská protiofenziva a přesvědčit Čechy a Slováky ke zběhnutí. Akce se ani nestačila rozvinout a shodou nešťastných okolností skončila tragicky. Nevelký hluk vracejícího se člunu, který vylodil vojáky u Rivy, neušel strážícímu vojínovi, který strážil velmi pečlivě, neboť se očekávala návštěva rakouských námořních důstojníků, kteří utekli ze zajetí a jejichž příchod byl očekáván každým dnem. Pozorný vojín vypálil rakety a první ránu do vzduchu.
Dva vojáci ze skupiny začali plavat k italskému břehu, jeden byl zastřelen, druhý doplaval k italské stráži. Alois Štorch
a František Šmarda se ukryli v rákosí, ale byli nalezeni. Alois Štorch se ještě pokusil uplavat, jenže nebyl dobrý plavec a byl zadržen. Byli vyslýchání v osadě Grotta bratrem císaře Karla I. arcivévodou Maxem. Výslech to byl velmi krátký, neboť odmítli spolupracovat a říct svoje jména. Ale osud jim opravdu nepřál, ještě téhož dne poznal Aloise Štorcha důstojník, který zrovna ten den přišel služebně do Grotty. Vojenský soud proběhl další den, a do třetice všeho zlého, i za krátké přítomnosti arcivévody Maxe, která velmi ztížila práci obhájce. Ten se alespoň snažil upozornit na nenapravitelný omyl, budou-li odsouzeni k smrti. František Šmarda souzen nebyl (v Itálii byl už delší dobu, nemohli mu dokázat, že zběhl, proto byl souzen divizním soudem, který ho sice odsoudil k smrti, ale císař Karel I. mu změnil trest na 20 let vězení). Alois Štorch se choval důstojně. Neřekl nic, co by uškodilo italskému vojsku nebo legiím, přiznal se k plné odpovědnosti. Nebylo to nic platné. Byl oběšen 5. července o půl jedné v noci. Na šibenici zůstal celý den. Ta byla postavena tak, aby ji viděli vojáci legionářského vojska rozmístěného na Molte Baldu. Ostatně, přehlédnout se opravdu nedala, rakouští důstojníci byli důslední. Vojákům nařídili, aby zběhovi natáhli na nohy dlouhé bílé punčochy, jak vidíme na fotografiích, které byly pořízeny kvůli propagandě. Italský velitel, velmi rozlícen touto potupnou podívanou, rozkázal bombardovat Rivu. Šlehající plameny, oblaka dýmu a před nimi šibenice s mrtvolou – to byla skličující podívaná pro naše legionáře. Brzy poté rakouská letadla rozhazovala letáky s názvem „Hanebná smrt zrádce.“ Poprava legionáře Aloise Štorcha měla být výstrahou pro Čechy
a Slováky v rakouském vojsku a měla je odradit od vstupu do legionářského vojska (což se nestalo, poprava měla opačný účinek).
Italové na tuto smutnou událost nezapomněli a k českému vlastenci se zachovali velmi důstojně. Nejenže po něm pojmenovali ulici, která vede k místu popravy. Po válce, 26. ledna 1919 převezli pozůstatky Aloise Štorcha na hřbitov
do Arca a jeho hrob opatřili pomníkem s nápisem: „Umírající Rakousko popravilo zde bojovníka za svobodu, bratra Aloise Štorcha, československého dobrovolníka v Itálii. Poutníče, pokloň se mu, zemřel hrdinně pro vlast a zde odpočívá s vědomím vykonané povinnosti.“ Na místě popravy nechali zhotovit žulový pomník, který slavnostně odhalili 30. března 1919, a díky obětavé péči místních občanů je zde dodnes. Po deseti letech navštívila památník paní Kateřina Štorchová, Aloisova matka, kde ji uvítal a objal sám generál Andrea Graziani, velitel československé divize v Itálii (ten ji v roce 1923 navštívil také
v Nové Vsi u Bakova nad Jizerou).
Ostatky Aloise Štorcha dnes spočívají v Praze na Olšanských hřbitovech, kam byly v březnu 1921 s ostatními popravenými legionáři převezeny. Hák, svorka ze šibenice a kus dřeva – to jsou bizarní předměty této popravy uložené v Národním památníku na Vítkově darované italským plukovníkem Marchettim.
Alois Štorch obětoval svůj život rodícímu se státu. Zemřel mlád, bylo 25 let. Z jeho deníků, doplněných poznámkami, kresbami i vlastní tvorbou, se dočteme o jeho citlivé duši a vlasteneckém cítění. Poznáváme citová vzplanutí i zklamání, ze kterých míval potřebu se vypsat.

„Spatřil jsem Tě v kruhu dívek,                                       Nemám klidu, nemám stání,
bylas krásná jako víla.                                                   vrať mi opět srdce mé.
Okrášlilas mysl mojí,                                                     Chceš-li ním však ovládati,
srdce mé jsi odcizila.                                                     daruj mi zas srdce své!“

Smutný příběh českolipského legionáře byl pozvánkou na přednášku Vlastivědného spolku Českolipska, která se uskutečnla 21. února ve 14 hodin v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Historik Ladislav Smejkal nás seznámil s legionáři Českolipska. Přednáška byla doplněna diapozitivy.

Magdalena Pujmanová
 

Alois Štorch - smutný legionář hrdina

Ukázka kresby ze Štorchova deníku

Na původním hrobě byl postavený dřevěný kříž

Ukázka básně ze Štorchova deníku