Listopadový kvas 1918

Na Českolipském Národním domě (již zbořen!) byl 31. října 1918 vyvěšen červenobílý český prapor. V domě měla svou spolkovou místnost českolipská sokolská jednota. Zdejší německé noviny Leipaer Zeitung se rozhorlily až nepříčetně:
 „Jaká je to drzost, že v Hrnčířské ulici zavlál český prapor! Hostinský se cítí Čechem a reprezentantem Čechů ve městě. Cožpak by mohl Němec takového udělat v českém okrese? Hned by ho rozsekali a zapálili mu dům nad hlavou. Jestli prapor nebude sundán, strhneme jej sami a za takovéto dráždění roztřískáme mu dům na kousky. Takové provokace ve svobodném Deutschböhmen nestrpíme. K činu!“
Dům neroztřískali, ale prapor strhli a zapálili. Vojáci zdejší posádky postavili u Národního domu hlídku.
Na ostrost jazyka novinových článků nemusíme tak zcela dát, ale je pravda, němečtí nacionalisté mobilizovali. Hloubka příkopů mezi Čechy a Němci byla také již příkrá.

V prvních listopadových dnech se valila domů spousta demobilizovaných vojáků. Vláda provincie Deutschböhmen uveřejnila pohotově provolání k navrátilcům, aby tvořili na obranu vlasti lidovou stráž – Volkswehr. Vojáci měli dostávat 4 – 6 K denně na zaopatření, což všechno měli platit zálohově obce a vláda provincie slíbila proplacení dodatečně. Zbraní bylo dost.
 Tito ozbrojenci nevynikali právě přísnou disciplínou. Cítili se svobodní, že jednají sami za sebe, totiž měli plno chuti do rekvizicí. Domáhali se práv dohlížet na kde jaké dění v obci, chtěli ubytování a zajištění práce.
Oddíly lidové stráže a vojáci, kteří se začlenili do vojska českého státu, to byly dvě síly, které se mohly krvavě střetnout.

Listopad 1918 se zde obešel bez krveprolití. Navrátilci kladli požadavky, ale bojovat nechtěli. Kde by se vzalo nadšení? Mlhy, déšť, podzimní studené počasí a poměrně rychlý nástup španělské chřipky. Hlavně ale hlad. Přicházely rekvizice a byly to někdy až loupeže, které nikdo nevyšetřoval a nesjednával nápravu. Poměry klesaly k anarchii.

V Praze vznikl stát, který se 14. listopadu 1918 prohlásil za republiku. V Liberci se krajní nacionalisté spojili pod heslem boje za sebeurčení se silnou sociální demokracií. Dva nesmiřitelné tábory v jedné „koalici“. Každý sledoval svůj cíl. Nacionalisté volali po udržení svazku s „Německým Rakouskem“. Socialisté snili o proletářském středoevropském státě sociální spravedlnosti. Oba spojené tábory se prosazovaly hlavně agitačně a neměly sílu a autoritu prorazit mocensky.

Vojáci 18. pěšího pluku si počínali rozvážně. Od poloviny listopadu měli obsazenou železniční trať od Bakova nad Jizerou až po Jedlovou. Bránili tím případnému přesunu vojáků Volkswehru a možné dopravě zbraní. Získávali postupně kontrolu nad krajem.

                                 Ladislav Smejkal