Vlastivědné muzeum v České Lípě

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje

Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války

Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě

Máchovská námětová filokartie

Jak vznikla pohlednice
Staré pohlednice jsou nejenom předmětem sběratelské vášně, ale dokumentují také klima společnosti, z textů
na pohlednicích se dá vycítit mnohé. Pokud je pohlednice opatřena známkou s razítkem, je možné ji i přesně zařadit časově.
Obor, který se věnuje systematickému sbírání pohlednic se nazývá filokartie. Pojem je převzatý z řečtiny a francouzštiny
a je zmiňován v knize Meyers Neues Lexikon, vydávaný před 70 lety v Lipsku.
Historie nejstarších pohlednic a korespondenčních lístků spadá již do 70. let 19. století. V roce 1865 generální poštmistr Heinrich von Stephan navrhl zavedení korespondenčního lístku a díky ministerskému předsedovi Emanuelu Herrmannovi, který návrh ve Vídni prosadil, mělo Rakousko v jejich rozesílání prvenství. V roce 1869 byly poslány první z nich. Německo zavedlo korespondenční lístky o rok později. V roce 1870 vytiskl na korespondenční lístek knihkupec a tiskař Augustin Schwarz první kresbu vojáka a o pět let později vydal dvě série pohlednic, čímž rozpoutal o tento artikl obrovský zájem.
V roce 1878 byla na mezinárodní poštovní konferenci v Paříži pohlednice uznána jako úřední cenina. První pohlednice měly na zadní straně adresu a na přední obrázek i místo na text. Dnes jim říkáme pohlednice s „dlouhou adresou“ nebo dopisnice. Ty se používaly až do roku 1905. Poté dostaly dnešní podobu, to znamená, že na zadní straně byla adresa
i místo pro text a na přední straně obrázek.
Nejstarší pohlednice byly tištěny metodou litografie, tedy tisku z kamene. Grafik musel rozkreslit zrcadlový obraz mastnou litografickou křídou na jemnozrnný vápenec. Na nepokreslené ploše se leptadlem na povrchu vápence zaplnily póry, kdežto mastná kresba leptadlo odpuzovala a přijímala barvu. Ta se pak tiskla v lisu na pohlednicový papír. Při jednobarevném tisku vyleptal grafik až čtyři kameny aby dosáhl potřebných odstínů. Pro barevný tisk potřeboval 10-12 kamenů, přičemž každou barvu i odstín tiskl zvlášť. Výsledný tisk pak byl jemně zrnitý a už vzhledem k náročnosti výroby se každá pohlednice tištěná touto technikou stala malým uměleckým dílem.
Na přelomu 19. století se rozšířil méně náročný a levnější světlotisk. Tiskovou plochu tvořila chromovaná želatina na skle,
do které se kopíroval tónový negativ, vyvolaný ve vodě. Vodou nasáklá místa barvu odpuzovala, zatímco světlem různou měrou ztuhlá místa barvu přijímala. Světlotisk připomíná fotografii, ale při větším zvětšení se objeví charakteristický červíkovitý rastr.
Klasický knihtisk, tedy tisk, při němž se vyvýšená místa tiskařské desky otiskují na plochu, byl vylepšen na tzv. barvotisk, který dosáhl širokého uplatnění při tisku žánrových a uměleckých pohlednic. Na přelomu století firmy Stengel a spol.
a Lederer a Popper zavedly tisk reliéfních pohlednic. Najdeme i pohlednice se vlisovanými kousky látky, sypané skleněnou drtí, zlacené a zdobené například knoflíky či pery.
Nejdokonalejší technikou byl hlubotisk. První pohlednice se touto metodou začaly tisknout už na počátku minulého století,
ale většího rozšíření dosáhla až ve třicátých letech. Hlubotisk je vždy jednobarevný s velkou škálou odstínů, často hnědě, zeleně či modře tónovaný. Při zvětšení už není patrný téměř žádný rastr. Po první světové válce převládla ručně kolorovaná fotografie. Fotopohlednice se kolorovaly pomocí masky, přes kterou se barva nastříkávala nebo nanášela štětcem.
Zlatá éra pohlednic doznívá ve 30. letech minulého století, kdy klasické techniky vytlačila metoda bromografie - fotochemického rozmnožování negativu na kotoučový fotografický papír. Pohlednice tištěné tímto způsobem se však daly tónovat jen jako celek a pohlednice jako malé umělecké dílko tak v podstatě vymizela. Technika bromografie se užívala
až do 60. let 20. století, kdy ji nahradila současná technika ofsetu.
Z hlediska sběratelství můžeme staré pohlednice rozdělit do těchto kategorií:
pohlednice místopisné - tuzemsko , cizina
Pohlednice námětové mají celou řadu podkategorí a záleží vždy na každém jednom konkrétním sběrateli, jak si sbírku rozčlení (např. blahopřejné, umělecké, doprava, děti, hospody, nádraží, vojenské, zvířata…..atd.)

16. listopadu 2010 uplyne již dvě stě let od narození českého básníka a prozaika, představitele českého romantismu
a zakladatele české moderní poezie Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810 – 6. 11. 1836).

1) Portrét K. H. Máchy od Františka Šíra (1804-1864).
Portrét byl reprodukován v podobě zhotovené Farského litografickou dílnou a vydán v nakladatelství F. J. Jedličky v Praze.

2-3) Na pohlednici z přelomu století je zobrazen K. H. Mácha dle předlohy Františka Šíra s adresou na zadní straně
a textem a obrázkem na straně přední.

4-9) Pohlednice s námětem a citací z Máchova Máje od V. Kreisingera ( nar. 13. 6. 1881 v Praze) vycházely
od 20. let 20. století. Jedním z nakladatelů byl V. Krátkoruký z Prahy.

10) Ve stejné době byly vydávány umělecké dopisnice od Antonína Brunnera (narozen 13. 6. 1881 v Praze).

11-17) Mezi nejčastěji vydávané pohlednice s Máchovskou tematikou patří motiv Máchova pomníku na Petříně v parku
na Nebozízku od sochaře Josef Václav Myslbeka a architekta Antonína Balšámky, kteří vytvořili v roce 1910 - 12 pomník Karla Hynka Máchy, narozeného nedaleko v domě U bílého orla na Újezdě. Jedna z nejpopulárnějších pražských soch je symbolem věčného mládí a lásky. Pomník z leštěné žuly tvoří bronzová socha básníka s kyticí šeříku, který se opírá o pult ve tvaru mostního oblouku a u nohou má vavřínový věnec se vstupním veršem básně Máj. Postava stojí na soklu se secesní deskou, která nese nápis v podobě jména a data narození a úmrtí básníka. Patrně od samého počátku své existence je tato socha každoročně 1. května cílem putování mnoha mileneckých dvojic, které se zde, pod dohledem tohoto romantického opěvovatele lidských vášní líbají.

18-20) Pomník KHM v Litoměřicích od Václava Blažka (16. 5. 1907 + 1943)
V roce 1936 probíhaly oslavy stého výročí úmrtí Karla Hynka Máchy. Při té příležitosti vznikla řada uměleckých prací
s máchovskou tématikou. Mimo jiné byla v Litoměřicích odhalena socha K. H. Máchy od Václava Blažka. Válka zamíchala také osudem Blažkova pomníku:
„Pomník byl těsně před obsazením Litoměřic nacisty v noci z 9. na 10. října 1938 odvezen do Bohušovic n. O., kde byl ukrýván po celou válku. Po osvobození byl pomník z Bohušovic převezen 30. 5. 1946 a opět ... na starém místě slavnostně odhalen 2. června 1946. Předtím v městském divadle při recitaci z Máchova díla účinkovali Karel Höger a Vlasta Fabiánová. ... byl přítomen V. Blažek..."
/TOMAS, J. (1976) Pomník K. H. Máchy. Kulturní měsíčník Roudnice 12. s. 87-89, 106-108, 158-159. Roudnice./

21-21) Symbolizace Máchova hrobu v Litoměřicích probíhala souběžně se symbolizací Máchova života a díla. K hrobu putovali, před ním se v zamyšlení zastavili lidé známí i neznámí, vždy tam však hledající a nacházející smysl lidského
a národního života. Pomník byl postaven v květnu roku 1846 a K. Havlíček na něj připsal Máchovu slova Dalekáť cesta má, marné volání! V polovině dubna 1861 byl postaven nový náhrobek, "šestnáct střevíců vysokých obelisk z nehvizdovského pískovce zhotoven pražským sochařem panem Herrgesellem". Připravovala se slavnost jeho odhalení 1. května
v Litoměřicích, kde byla tohoto dne velká česká sláva, jak se to ve všech dobových českých periodikách připomínalo. Návštěvníci se sjeli snad z celých Čech.
V tragické době po mnichovském diktátu byly Máchovy ostatky 1. října 1938 urychleně exhumovány, doslova pár hodin před záborem Litoměřic. Stalo se tak na popud K. Engliše, guvernéra státní banky, který si uvědomil národní cenu Máchova hrobu. Máchův pomník byl posledními zbytky československého vojska rozebrán a také převezen do Prahy. V té době se Máchově exhumaci říkalo návrat - vždyť se básník vracel domů. Do Čech, do Prahy, k nám Čechům ze zabraného území.
Máchův druhý pohřeb 6. a 7. května 1939 se stal obrovskou posilou národního uvědomění. Když čeští básníci nesli
na ramenou na Vyšehradský hřbitov Máchovy ostatky, nesli něco mnohem důležitějšího. Nesli sice cosi fyzického, ale především nesli máchovský symbol, jeho stoletou tradici, v níž byl ztotožňován s češstvím, s národem a jeho budoucností.
Čerpáno z článku Pavla Vašáka, uveřejněného v časopise Reflex 2. 5. 2002

22) Pomník dnes můžeme po exhumaci Máchových ostatků vidět na Vyšehradském hřbitově.

23-24) Litoměřice. Dům, ve kterém čtyřicet dní bydlel K. H. Mácha
Pohlednice byla poslaná z Litoměřic 1. máje roku 1936 Jindřichovi Sekerovi, úředníkovi Národní politiky. Ofrankováno známkou s vyobrazením pomníku KHM na Petříně (v zelené barvě ) v nominální hodnotě 50 hal. Známka byla vydána
30. 4. 1936 dle návrhu B. Heinze, který známku také vyryl. (náklad 7 200 000 ks). Současně byla vydána ve stejném nákladu známka v hodnotě 1 Kč.

25-26) Na pohlednici, vydané u příležitosti převozu ostatků K. H. Máchy 7. 5. 1939 na Vyšehrad je znázorněn vlastenecký výlet na Říp. Na Říp se chodívalo v neěděli či o svátcích z Prahy pěšky, ti méně zdatní dojeli pohodlnějí do Nelahozevsi vlakem, zbytek se ušel pěšky. Samotné slovo výlet se používalo až od roku 1862, po založení Sokola. Výraz vymyslel sám Miroslav Tyrš: „ Sokolové si vyletěli na výlet“. V turistickém oděvu se začalo chodit až na konci 19. století. Do té doby se nedělní výpravy pořádaly ve svátečních šatech, mladíci nesli velké deštníky a koše s jídlem.
Na zadní straně pohlednice je kulaté příležitostné razítko .

27) Pohlednice s částí básně Máj přepsaná stenograficky byla vydaná v Praze Prvním pražským spolkem stenografů [192?-3?] , nepoužitá
(První pražský spolek stenografů byl založen v r. 1859 z iniciativy Jindřicha Fügnera)