Marie Vojtíšková a Česká Lípa

Mladou absolventku filozofické fakulty Karlovy univerzity zavál do České Lípy před téměř sedmdesáti lety osud, řekněme dvojnásobně šťastný. První štěstí bylo určitě největší, životní, provdala se za absolventa téže fakulty Břetislava Vojtíška, který tu měl rodiče. Rodina byla časem obdařena dvěma dcerami.

 To druhé štěstí bylo dlouho téměř neštěstí, a teprve my, po letech, říkáme hrdě, bylo to štěstí, že Česká Lípa měla Marii Vojtíškovou a spolu s manželem se stali nejlepší značkou kvality v poznání minulosti města a kraje. Proto také byli oba poctěni čestným občanstvím města.

 Marie opustila Prahu a přišla do České Lípy, o níž naposledy roku 1915 řekl anonymní voják 18. pěšího pluku, že je krásná, ale žijí zde Němci. O 35 let později tu Němci již nebyli a místní i cizí říkali, že město je „ošklivé“. Tak jakou zde mohla mladá archivářka čekat kariéru?

   Archiv se v padesátých letech nalézal v Žižkově ulici čp. 234. Kdysi tu byl hodinový hotel, za války na čas gestapo. Do přízemí byl navezen archiv a v sousedství byl pohřební ústav. Nekonečné hory papíru a vedle narovnané rakve.

Ještě krátkou dobu zastupovala manžela na vojně ve vedení muzea. V Zámecké ulici čp. 59 (dnes u Vodního hradu) v podkroví otevřela malou galerii a prvním vystavujícím byl Vladimír Komárek, zatím neznámý mládenec se Semilska.

Konečně, v roce 1958 vyšla úhledná knížka „Českolipsko“. Přehled o historii a krásách kraje. Žádná strohá data, nýbrž fakty doložené vyprávění a k tomu kresby od Rudolfa Novotného.

Po klopotném úsilí let 1960 – 1964 byl vybudován a umístěn okresní archiv v augustiniánském klášteře. Marie Vojtíšková stála v jeho čele téměř čtyřicet let.

 Republice bylo právě padesát let a z rukou manželů Vojtíškových vyšla knížka „18. chasa v boji proti Deutschböhmen“. Když se objevila, to už byl podzim roku 1968 a nad zemí se smrákalo. Knížka byla záhy stažena z prodeje. Soudruh ideolog J. Sch. ji vyčenichal a výslovně odsoudil jako netřídní, protože tu nebyla dostačující zmínka o Říjnové revoluci v Rusku. Proč také? Z muzejního skladu byla v roce 1985 na vozíku převezena na okresní stranický sekretariát. Skončila v kotelně okresního výboru komunistické strany. Ještě nebyly všechny exempláře v kamnech, když přišel rok 1989.

 Počátkem sedmdesátých let byla dokončena inventarizace archivního fondu města Česká Lípa a Marie Vojtíšková ve spolupráci s Jaroslavem Panáčkem vydali roku 1976 monografii „Česká Lípa“. Kde bylo Ústí nad Labem, kde byl Liberec, kde Litoměřice. Česká Lípa byla prvním městem severočeského kraje s vlastním historickým souhrnem. Čtivá a poutavá kniha vyšla zase s ilustracemi Rudolfa Novotného.

 Po roce 1989 odešla Marie Vojtíšková do důchodu a stála před ní ještě další velká výzva: kniha „Židé v České Lípě“. Od jejího vydání v roce 1999 se odvíjí řada společenských aktivit vedoucích k pravidelným i příležitostným připomínkám minulosti a významu českolipské židovské komunity.

 29. ledna uplyne 90 let od jejího narození. Sám jsem ji poznal před 49 lety a každý, kdo ji znal, má na ni živé vzpomínky. Pět let již není mezi námi. Kolik bylo jen českolipských, kteří ji téměř denně potkávali na cestě z bytu v Zámecké ulici, když mířila do práce. Cesta se někdy hodně natáhla, když bylo třeba prohodit pár slov s tím či oním člověkem, někdy téměř neznámým, který dychtil něco se dozvědět. Jak hodnotit její život a dílo a nepopsat přitom desítky stránek. Zkrátka, kdyby nebylo Marie Vojtíškové, tak by mnoho míst zdejší minulosti bylo zahaleno mlhou. Následníkům se šlo lépe kupředu, protože historiografie České Lípy měla již své základy. Proto tedy byla štěstím pro město. Má-li své dějiny, svou paměť, stává se krásnou dámou a ošklivost je pryč.                

Ladislav Smejkal