Masarykiána

Při revizi sbírkových fondů v oblasti písemných a tištěných dokumentů z moderních dějin
v depozitáři muzea se u některých položek neubráním jistému dojetí. Není to jen vzpomínka
na minulou, často složitou práci a spoustu nových objevů. Častěji se projevuje cit minulého
a přetrvávajícího sblížení s některým jevem regionální i národní historie, s nímž jsem se setkal.
Umělá sbírka „Masarykiána“, je vlastně teprve dokumentárně popsána a připravena k registraci.
99 položek připomíná z různých stránek postavu T. G. Masaryka. Největší část se pochopitelně týká Masarykova skonu. Noviny z té doby popisují jednu z nejpohnutějších chvil našich dějin 20.století. Tehdy se zdálo, že faleš a přetvářka snad úplně zmizely a z každého řádku a všech snímků k nám ještě po 75 letech promlouvá upřímná bolest.
Také v České Lípě se uskutečnila smuteční tryzna (viz níže). Trvalo to jen krátce a všechno se znovu obrátilo. Za rok a nějaký měsíc už gestapo v České Lípě se snažilo zabavit Čapkovy hovory
s TGM a překlady díla Masarykova do němčiny. Nejdříve samozřejmě vybralo veřejné knihovny.
6.března 1930 se spodní část Mariánské ulice stala Masarykovou, ale 10.října 1938 dostala jméno po Konradu Henleinovi.
V roce 1945 se vrátila ke jménu prezidenta Osvoboditele, ale již od roku 1949 byla Třídou Vítězství.
Krátce po válce se skupina českolipských obyvatel, jejichž jména neznáme a jen můžeme tušit mezi národními socialisty
a sociálními demokraty, rozhodla podpořit myšlenku zřízení Masarykova pomníku ve městě a využít k jeho odlití bronzu
ze sochy německého nacionálního politika Schmeykala. Nedošlo k tomu, časem převážil zájem o jiný projekt a tak peníze
ze sbírek se soustředily na vytvoření sochy Rudoarmějce.
Někdy koncem zimy roku 1950 dokončil Josef Maštálko svůj poslední článek pro Zemědělské noviny, kterým vzpomenul stého výročí Masarykových narozenin. Vyšel prvně v novinách až v roce 1994. Zato velký článek poslance za Českolipsko Václava Kopeckého byl vydán v Rudém právu. Rozpůlil Masaryka na „černého a bílého“, což byl krok k jeho úplnému zavržení.
Nadějné jaro roku 1968. První, kdo začal přednášet o profesoru Masarykovi byl Vladimír Pazderník z tehdejší Střední ekonomické školy. Odhaloval tajemství klíčové postavy našich moderních dějin z pozice zaujatého filozofa. Zdálo se,
že se Masaryk vrací a to nejen na pohlednicích, kde byl příkladně znázorněn společně s Ludvíkem Svobodou. Profesoru Pazderníkovi bylo již přes sedmdesát let, když konečně mohl svůj masarykovský zájem dovršit disertační prací na olomoucké univerzitě. Věnoval se Masarykovi jako vědeckému pracovníkovi.
11.ledna 1969 promluvil na mimoňském aktivu „nejvěrnějších“ komunistů další poslanec Národního shromáždění
za Českolipsko Vilém Nový. Odtud zazněla slova odsudku TGM a odporu k režimu, který jeho jménem nechal střílet
do dělníků. Po dobu dalších dvaceti let vždy příležitostně vypadla ze stránek okresních novin nějaká ta protimasarykovská invektiva. Pojem „Masarykova republika“ byl synonymem hanebnosti a úpadku.
Po roce 1989 bylo poprvé připomenuto Masarykovo dílo na večeru v Jiráskově divadle 7.března 1990. Česká Lípa zvažovala jak se postavit k dědictví velkých osobností minulosti a nejdříve pojmenovala po Masarykovi hlavní náměstí a při 150.výročí jeho narození byla na radnici umístěna pamětní deska s citátem z jeho díla. Posléze byla opatřena bustou darovanou sochařem Františkem Lipenským.
Co si nyní, 75 let po Masarykově odchodu, ponese z jeho odkazu dále česká společnost. Podnětů a myšlenek se nabízí dost. Chybí nám však jedno. Zastavit se, poučit se a jednat právě v duchu Masarykova pojetí demokracie.

Ladislav Smejkal