František Ferdinand d Este - neoblíbený následník trůnu a vzorný otec rodiny 

„Váš přítel Tisza je právě takový dobytek jako všichni ostatní …“ „Mohu Ti říci, nejmilejší maminko, mezi čtyřma očima, že Žofinka je poklad, že jsem nepopsatelně šťastný!“.
Citace těchto dvou protikladných úryvků z dopisů Františka Ferdinanda d Este naznačují složitost jeho povahy. Nenávist, urážky a neustálé výpady proti každému kdo nesouhlasil s jeho manželstvím, politickými názory, kdo napadal armádu
a celistvost říše, a něžná slova k nevlastní matce o své choti - to jsou dva póly, které nejvíce charakterizují následníka trůnu.
Synovec císaře Františka Josefa se narodil 18. prosince 1863. Byl vychováván jako každý arcivévoda, a skutečně se stal typickým představitelem svého rodu. Byl to Habsburk, jemuž byla od malička vštěpována nadřazenost. Stejně jako většina jeho předků byl pyšný, nadutý, náladový, hodně vzteklý a nevděčný. V mládí se choval rozmařile, užíval si života na plesech a v nočních podnicích, jak bývalo u mladých potomků habsburského rodu zvykem. Od soukromých učitelů se mu dostalo vojenského vzdělání a podrobné nauky o historii habsburského rodu, ze které vyplynula povinnost každého Habsburka udržet celistvost dynastie. Byl vojákem tělem i duší, uniformy miloval. Pracoval na velitelských postech v armádě v různých zemích monarchie, a pracoval v ní rád. Do 26 let žil typickým životem mladého arcivévody. Potom se jeho život změnil. V lednu 1889 tragicky zahynul korunní princ Rudolf a František Ferdinand se stal následníkem trůnu. Soustředila se na něj pozornost, pomalu se zklidňoval a připravoval na své poslání. Věděl, že nebude jednoduché. Zachránit říši před rozpadem
v době nacionálních požadavků jednotlivých zemí bude velmi těžké. Nejvíce ho v tomto pobuřovali Maďaři. Vadilo mu, že si dokázali vydobýt vlastní parlament a vládu a neustále předkládali starému a unavenému císaři nové požadavky. Viděl v nich rebely a zrádce, kteří ohrožují monarchii. První slovní výpady proti Maďarům pocházejí z roku 1890, kdy velel pluku
v Šoproni a velmi ho uráželo, že u pluku převládala maďarština. Výpady proti Maďarům byly na denním pořádku, jsou zaznamenány v dopisech, politických dokumentech, rozhovorech. Při každém jejich požadavku psal císaři, zdůvodňoval svoje stanoviska a nebral si při tom servítky. Jeho přímočaré reakce byly plné nenávisti. Maďaři si nenechali nic líbit a vše mu vraceli, v tisku se to jenom hemžilo urážkami a satirou na následníka trůnu. Z oboustranných nechutných urážek by mohl vzniknout slovník.
V roce 1894 se na plese v Praze seznámil s Žofií Chotkovou. Štíhlá hraběnka velkých očí a jemných rysů arcivévodu okouzlila. Byla to láska na první pohled, zajiskření bylo oboustranné a vydrželo po celý život. Chudá šlechtična pracovala
v Bratislavě jako dvorní dáma u arcivévodkyně Izabely, manželky „markýze Gera“. Do jejich paláce František Ferdinand často jezdil a Izabela tajně doufala, že si za nevěstu vybere její nejstarší dceru Marii Kristinu. A právě zvědavá Izabela přišla na vztah Žofie a Františka Ferdinanda, který se jim dařilo tajit čtyři roky. František Ferdinand zapomněl
v bratislavském paláci hodinky. Izabela doufala, že jeden z přívěsků skrývá fotografii její dcery. Jaké bylo překvapení, když tam nalezla podobiznu Žofie! Ta musela ihned odejít z paláce, Izabela si byla postěžovat u císaře a dvorské klepny měly
o čem povídat. Císař si myslel, že vše v klidu vyřeší, se svým synovcem promluví a hraběnku uklidí do kláštera. Velmi se mýlil. František Ferdinand trval na sňatku s hraběnkou. To ale nemohl císař dovolit. Copak si následník trůnu může vzít hraběnku? Vždyť by se jednalo o nerovnorodý sňatek. Jeho žena by se nemohla stát císařovnou, jejich děti by nemohly být následníky trůnu. Žofie by s ním nemohla být po boku při audiencích, státních návštěvách, plesech. František Ferdinand Žofii miloval a nechtěl se jí vzdát. Byla to velmi vážná věc, která ohrožovala dynastii, proto dal císař Františku Ferdinandovi rok na rozmyšlenou. A ten byl velmi hektický. Ze všech stran se na zamilovaný pár valily varování, napomínání, výhrůžky, neustálé klepy a posměšky. Bylo málo lidí, kteří se jich veřejně zastali. Jako vždy to byla nevlastní matka následníka: „Můj syn tvrdí, že nemůže být šťastný, nevezme-li si ženu svého srdce. Jeho štěstí je pro mne nejdůležitější.“ Císař, ač velmi nerad, nakonec povolení k morganatickému svazku dal. Podmínkou bylo vzdání se následnictví narozeným dětem
a dodržování dvorního ceremoniálu, což znamenalo pro Žofii mnoho ústrků, ponižování a posměšků. Milenci dosáhli svého
a tak se mohla konat svatba. Uskutečnila se 1. července 1900 na zámku v Zákupech. Byla to nejskromnější svatba habsburského domu. Ale to bylo to poslední, co by mohlo harmonický vztah ohrozit. Manželé žili na Konopišti. Narodily se jim tři zdravé děti, František Ferdinand byl vzorný otec. S dětmi si hrál, se svojí rodinou trávil volné chvíle. Byl šťastný, stejně jako jeho žena a děti. O těch se tradovalo, že jsou nejlépe vychované v arcivévodských rodinách. Jejich spokojené manželství jim mohly závidět páry napříč generacemi. František Ferdinand a Žofie se nikdy nepřestali mít rádi. Překonali ústrky dvorního ceremoniálu, klepy, i krizi po narození mrtvého dítěte.
V okolí následníka trůnu žilo jen málo lidí, se kterými si rozuměl a které měl rád. Od útlého dětství se o něho starala nevlastní matka Marie Terezie, které si nesmírně vážil a u které vždy nalezl pomoc a zastání. U něho zastání nalezli jenom Ti, kteří sympatizovali s jeho manželstvím (a někteří toho uměli i využít, např. německý císař Vilém. „Kdy budu mít tu čest, abych mohl složit poklonu Tvé paní manželce?“ – zeptal se nahlas ve Vídni v roce 1903 před samotným císařem a svitou arcivévodů) a také Ti, které napadal maďarský tisk. František Ferdinand nebyl na veřejnosti oblíben a on sám o oblíbenost nestál. Neměl rád popularitu ani lidi, kteří se mu podbízeli.
O harmonickém vztahu Františka Ferdinanda a Žofie nemusíme pochybovat, určitě by jim vydržel. Jak by se následník trůnu po smrti císaře zachoval k Maďarům a zda by dokázal říši udržet celistvou – o tom můžeme jenom spekulovat. Františku Ferdinandovi nebylo dopřáno stát se císařem a pokusit se konsolidovat říši, jak měl v plánu. V začínajícím létě 28. června roku 1914 byl zavražděn i s manželkou v Sarajevu.
Život Františka Ferdinanda byl plný lásky k nevlastní matce, milované ženě a dětem, a plný nenávisti k těm, kteří jemu
a jeho blízkým ublížili, a kteří nesouhlasili s jeho názory. Měl záliby i svoji posedlost, díky svému strýci byl nesmírně bohatý, překonal smrtelnou nemoc, byl na něho spáchán atentát, který se povedl jenom díky velkým souhrám náhod, a který měl fatální dopad na habsburskou dynastii. V sobotu 25. 10. 2014 nám o životě následníka trůnu pověděl profesor českolipského gymnázia Martin Aschenbrenner v klubovně Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě
na přednášce Vlastivědného spolku muzea - Klubu přátel muzea.

Magdalena Pujmanová
 

Svatební fotografie ze Zákup

Šťastné chvíle s dětmi

Manželský pár

Hraběnka Žofie Chotková před svatbou

V Sarajevu chvíli před smrtí

Manželé ve zralém věku