Německo se v roce 1941 ocitlo na vrcholu válečné moci. Od Atlantiku až k Moskvě byla rozkročena obrovská válečná mašinérie. Do jejího čela se postavil Herman Göring, vůdce řízeného hospodářství. Do výroby byly nasazovány miliony dělníků podmaněných národů, zajatci a ženy.

Válečnému průmyslu se nedostávalo některých surovin. Tak jako v I. světové válce, nebyla kryta potřeba barevných kovů. Studie z dějin ekonomiky Třetí říše ukazují, že až do roku 1943 nebyla bilance díky drancování Evropy tak napjatá, takže veřejné sbírání kovů plnilo na počátku výraznější propagandistickou funkci. Živila se legenda o fanatické jednotě národa.

Ve výloze bankovního domu na náměstí (čp. 127)) byly vystaveny ukázky obětavosti místních občanů ve sběru barevných kovů. Utečenci německého původu věnovali třeba jen lžíci nebo vidličku. Místní přinášeli i kousky starožitného cínového nádobí. Také z muzejních sbírek bylo uvolněno určité množství předmětů. Pro nedostatek historických evidenčních záznamů, zničených v roce 1945, nelze přesně určit kolik by to mohlo být položek. Nejspíše se jednalo o některé historicky méně významné předměty ze židovského majetku zabraného v roce 1939 nebo spíše v roce 1940, kdy byly první rodiny násilně stěhovány z města do sběrných táborů. O konfiskátech, konkrétně z roku 1939, rozhodl úřad říšského místodržitele v Liberci, že v muzeu jsou uloženy až do konečného rozhodnutí. Nebylo proto možné je bezprostředně zařadit do muzejního inventáře. Bylo však možné z nich různé položky odebírat.

Město udělalo velkorysé gesto už v roce 1940. V klášteře byla od roku 1920 uložena busta císaře Josefa II. Na dotazy, adresované některými zdejšími městy místodržitelskému úřadu do Liberce, zda by se opět mohli postavit pomníky habsburské, bylo až z Berlína důrazně sděleno, že Habsburkové podporováni nebudou. Některé příslušníky tohoto rodu nechal Hitler uvěznit. Císař Josef II. se na podstavec na náměstí před klášterem nevrátil. Bronz o váze 640 kilogramů putoval do sběru pro válečné účely.

O dva roky později bylo opravdu hůře. Památky zhotovené z bronzu byly snímány tiše a bez propagačních kampaní. Zmizela pamětní deska zakladatele vlastivědného spolku prof. Paudlera a u Wedrichova muzea byla snesena busta jeho mecenášů. Jen bronzový monument nacionálního politika Franze Schmeykala zůstal nedotčen na svém piedestalu ve středu parku. Padl až v květnu 1945 a o tři roky později byl jeho bronz přetaven na sochu Rudoarmějce.

Mgr. Ladislav SMEJKAL