Probíráme-li se dobovým tiskem, zjišťujeme, že šest let po válce byly kulturní hodnoty, o jejichž uchování přece šlo ve střetu s nacistickým barbarstvím, podrobeny třídnímu náhledu a tím rozkládány. Celý odkaz národní minulosti byl rozdělován na pokrokový a reakční.

V roce 1951 byl vydán zákon, podle nějž byla dosavadní spolková činnost ukončena a dále mohla pokračovat jen v případě, že se stala zajímavou složkou Národní fronty. Mnoho spolků zmizelo navždy. Mezi nimi byl též Muzejní spolek pro kraj Českolipský. Jeho členové a spolupracovníci stačili ještě dokončit práci na obnově českolipského muzejnictví.

Sbírky městského muzea shromážděné v Červeném domě (čp. 57 a 58) přežily válku bez podstatných ztrát. Po jejím skončení byly vážně ohroženy. Zámeček na odlehlém místě byl několikrát vyloupen a to spíše zvědavci, kteří sbírky přehrabávali a pustošili. Město rozhodlo o jejich přestěhování na bezpečnější místo a přidělilo muzeu domy
čp. 8 a 9 v Moskevské ulici. Časem zůstalo jen u prvního popisného čísla. Zničena byla celá původní evidence sbírek. Druhé městské muzeum, Wedrichovo u parku, bylo taktéž ohrožováno vloupáním a navíc byla část prostor přeměněna na skladiště jiných věcí např. strojů.

Správce muzejních sbírek Bohumil Kinský navrhl v roce 1947 projekt muzejní čtvrti. Znovu ho upravil v roce 1951. V dosud stojícím zámku (Vodní hrad) měla být stálá výstavní síň a galerie. V Richterově domě mělo být pracoviště muzea, ředitelství, základní depozitáře a lapidárium. Kolem budovy měla bát zřízena botanická zahrada. V Červeném domě a přilehlých objektech měla být expozice historická. Wedrichovo muzeum mělo sloužit sbírkám přírodovědným. V ambitu kláštěra, přiděleném roku 1951, mělo vzniknout církevní oddělení.

Menší část projektu se realizovala. V listopadu 1951 bylo otevřeno muzeum ve zvláštní podobě. Do Červeného domu byly nastěhovány předměty z dřívějšího městského muzea a protože se do sbírek dostaly četné konfiskáty, byla nejdříve pronajata a od roku 1956 přidělena budova čp. 59. Návštěvník procházel vlastně otevřenými depozitáři. K jejich oddělení
a ke vzniku skutečné expozice došlo až roku 1954. Ve Wedrichově muzeu byla zpřístupněna kolekce preparátů a vycpanin, pořízených kdysi zaujatým továrníkem a rozšířených o další kolekce v letech třicátých. Do ambitu kláštera byl k dosavadnímu církevnímu inventáři přidáván další, svážený z různých míst okresu, kde byly uzavřené a opuštěné kostely. Každý z objektů od sebe vzdálených byl otevřen vždy tři dny, potom další a nakonec třetí a cyklus se opakoval od začátku.

Mgr. Ladislav SMEJKAL