Rok gigantického odstřelu. Skutečného i obrazného. Tím opravdovým byla detonace výbušniny, která zřítila pravou stranu tehdejší Gottwaldovy ulice, dnes Hrnčířské. Stalo se to na počátku léta, kdy se konala neckyáda. Zmizelo i staré Smetanovo nábřeží. K souvislostem této události se vrátíme při líčení roku 1980. Obrazným výbuchem byla Charta 77 a důsledně tvrdošíjná kampaň proto ní, která díky novinám a televizi měla zaběhnout do každé vesničky
a mezi všechny pracovní kolektivy. Každému bylo servírováno k podpisu prohlášení
s odsudkem něčeho, o čem mnozí nevěděli nic. Náš obrázek přináší jiný motiv. Otevření
ZŠ Jižní na sídlišti Holý vrch 1. 9. 1977 bylo událostí, která stála mimo ty výše uvedené bouřlivé proudy. Přece jen se ale trochu zaplétám do dat a událostí níže uvedených.

Kousek od školy byla také kotelna Holý vrch, kde pracoval jako topič celkem čtyři roky Miloš Rejchrt, evangelický kazatel
a jeden z těch, kterým se říká disidenti. Klidné českolipské okolí poskytovalo útulek některým v té době širší veřejnosti neznámým opozičním intelektuálům. Spisovatel Karel Pecka a historik Karel Pichlík pracovali jako čerpači pro hydrogeologický průzkum a točili se v té době v blízkém území kolem zájmové oblasti těžby uranu. V Provodíně žil Emil Ludvík, hudební skladatel a generální tajemník Společnosti pro lidská práva, založené v roce 1968 a záhy zase zakázané. Stala se přímým předchůdcem Charty 77. Nejznámějším se stal Ladislav Lis. Obýval domek v Pekle usilovně střežený státní bezpečností. Lis pány stále něčím dráždil a byl sledován na každém kroku. V roce 1983 měl proces v České Lípě, který vedl
k obrovským policejním manévrům. O našem městě se zase jednou hovořilo ve světě. Na příjezdech k České Lípě byly policejní hlídky a kontrolovaly každé podezřelé vozidlo. Do budovy soudu, kde byl též okresní národní výbor nešlo vstoupit bez povolení. Chodby byly plné tajemných policistů. Vedle novinového stánku na protější straně ulice byla natlačena dodávka, z jejíhož okna snímala kamera ustavičně vchod soudní budovy.

Jedním z ostrůvku svobody, stále obléhaným, bylo českolipské muzeum. Komunisté pokládali za „skandál“, že několik let nebyl na zdejším pracovišti ani jeden člen strany. Za celé období do roku 1989 byly v oblasti výtvarných výstav jen dvě, které nám byly skutečně vnuceny. První v roce 1969 byla výstava maleb Emanuela Famíry. Autor byl známým stoupencem poslance Viléma Nového. Druhým autorem byl Josef Fafek – Solan (1978), o němž jako o „umělci“ by se daly vyprávět nekonečné drastické anekdoty. Každé jeho objevení se v muzeu bylo spojeno s nechutným naháněním pracovníků do náruče strany. Jaké výtvarné výstavy se podařily. Bylo jich mnoho. Fotograf Taras Kuzczynski (1981), který se prosadil jen v Liberci a České Lípě, než byl úplně zakázán. Karikaturista Vladimír Renčín (1979) vytlačený téměř na okraj společnosti měl výstavu v přízemních výstavních místnostech. Nikdy předtím, ale bohužel už nikdy potom, jsem neslyšel lidi se tak srdečně smát jeho říznému humoru. Smíchu bylo málo a byl ozdravující. S obrazy německé malířky Jubel Bartschové jsme neprorazili. Řídící orgán na okrese si povšiml, že autorka měla v té době adresu v Západním Berlíně. Nenechal se zviklat protiargumentem, že má obraz v Lidické galerii. Přehrál to na Prahu a ta řekla NE! Malířka se dočkala výstavy až po převratu. Dlouhá by byla řada umělců, kteří se na zdejších výstavách chystali ke vstupu do širšího uměleckého světa. K tomu ke všemu dávalo zdejší muzeum stále příležitost také výtvarníkům neprofesionálním.

Mgr. Ladislav SMEJKAL