„Říkejte všady, že jsme si to postavili za své,“ tak pravil jeden stranický funkcionář na redakční radě okresních novin, kde jsem byl přítomen. Českou Lípu ozdobil roku 1983 palác nazvaný příznačně „Bílý dům“.

Novostavby okresních sekretariátů komunistické strany byly charakteristickým jevem nového stupně růstu politické moci KSČ. Jednotlivá oddělení kopírovala státní správu a měla vše kontrolovat. Průmysl, zemědělství, samosprávu a velká pozornost byla zaměřena na veškerý kulturní život a intelektuální tvoření vůbec. Ideologická oddělení byla největší a byla spojena s okresní politickou školou. Projít VUML bylo povinností každého člena strany, který měl, nebo chtěl mít nějakou i drobnou hospodářskou funkci. Zkratka znamenala Večerní univerzita marxizmu – leninizmu.

Tak velký podnik potřeboval obrovský dům. Nacházely se tam například tři jednací sály. V kantýně byly lahůdky, které se venku sháněly s obtížemi. Palác zabral celou nezastavěnou stranu Arbesovy ulice. Na jejím spodním konci stála dobře situovaná vila z roku 1882 postavená rodinou Posseltových. Přesně sto let po svém vzniku byla zbořena. Nejenže stínila kongresovému sálu, nýbrž bránila úpravě plochy připravené pro monumentální sochařské dílo.

O straně na vrcholu moci se hodně mluvilo. Mezi lidmi kolovaly příběhy o mocipánech u „koryt“. Vím, kdo s kým a proti komu, ale dokumentárně se to obtížně dokládá. Vlastně o to ani nejde. To, co bylo mezi lidmi, bylo vlastně vyprávění, které lze napsat do paměti a jednou ho vložit do beletrizovaného vzpomínání. Patří sem krvavé rvačky mezi funkcionáři, pitky
a řízení vozidel pod vlivem alkoholu, vážné zneužívání služebních vozidel, řetězové rozkrádání a mnoho dalších případů
s kriminálním nádechem. O morálce ani nemluvě. Pamatuji se, jak za mnou přišel dobromyslný sklář, starý člen strany
a mávl rukou nad tím vším a řekl jen: „Okresní výbor to je úplná Sodoma.“

Mgr. Ladislav SMEJKAL