Bohumil Malotín a jeho sbírka

Vzpomínka na Bohumila Malotína v roce 2015 - více zde.

Bohumil Malotín se narodil 11. května 1927 v Barchůvku u Nového Bydžova. Jeho rodiče tam měli slušně velkou zemědělskou usedlost, a protože se jevilo jako účelné, aby hospodářství dostalo odborně vzdělaného dědice, nastoupil Bohumil
po maturitě r. 1946 studium zvěrolékařství v Brně. Brzy však u nás nastal konec soukromých zemědělců, účelnost veterinárního studia se tím zpochybnila a o slovo se přihlásila velká láska mladého muže - hudba. Té se věnoval už jako chlapec; jeho prvním nástrojem (jak bývalo obvyklé) byly housle, ale už ve dvanácti letech přešel na violoncello. To tedy nyní po opuštění veteriny studoval nejprve 1848-50 na brněnské konzervatoři ve třídě profesora Švandy, pak pokračoval
na pražské Akademii múzických umění u proslulého virtuóza Miloše Sádla (mimochodem: nebyl oddaným žákem svého učitele). R. 1955 se stal členem orchestru Smetanova divadla (tehdejší součásti Národního divadla v budově dnešní Státní opery), kde r. 1963 převzal funkci koncertního mistra v sekci violoncell, kterou zastával až do svého odchodu do důchodu
r. 1991.

To už samo o sobě by znamenalo úctyhodné naplnění životní dráhy. Ale pro Bohumilovu košatou povahu jako by to byla dráha příliš úzká. Bude ještě řeč o jeho další angažovanosti na hudebním poli; ale byly tu i další zájmy vědecké, zejména historické povahy. Zaujaly ho osudy Lužických Srbů. Už za brněnských studií navázal kontakt s místním odborem Společnosti přátel Lužice a navštěvoval kurzy lužické srbštiny Fr. Karla Kyase na Masarykově univerzitě. Po přesídlení do Prahy se pak stal v tomto oboru externím posluchačem univ. prof. Frinty a aktivním členem Společnosti přátel Lužice při Společnosti Národního muzea - zde vystupoval s nevelkými, ale objevnými přednáškami a zejména spolu s klavíristou prof. Vrchotou
a pěvkyní Jarmilou Vrchotovou-Pátovou přednášel pražské veřejnosti prakticky neznámé skladby lužickosrbských autorů.
Do jeho bytu v malostranském podkroví přicházeli pravidelně lužickosrbští hosté při svých návštěvách Prahy - a naopak Bohumil opakovaně dojížděl za přáteli do Budyšína.

V Brně také přišel podnět k prohloubení jeho zájmu o židovskou problematiku: když zjistil, že jeho učitel angličtiny ovládá moderní hebrejštinu, naučil se sám tomuto jazyku a znalostí využíval k dalšímu studiu. V Praze se pak otázek židovké kultury dotýkaly jeho kontakty s MUDr. Voglem, u něhož byl Bohumilovi blízký i lékařův aktivní zájem o historické strunné nástroje.

Pak tu byl obrovský sběratelský zájem o staré tisky. Na začátku byl exemplář Kralické bible z r. 1613, výsledkem dlouholeté aktivity pak sbírka dvou tisíc vzácných svazků, o které Bohumil vzorně pečoval (poškozené dával odborně restaurovat), studoval otázky jejich vzniku a nově získané poznatky zveřejňoval - velký respekt profesionálních muzikologů získala zejména jeho rozsáhlá porovnávací studie o různých vydáních kancionálu Václava Karla Rovenského (vyšla r. 1988 ve sborníku Miscelanea Universitatis Carolinae). Na okraj této velké sběratelsko-badatelské činnosti lze však připomenout
i drobnější, ale tématicky vyhraněnou epizodu filatelistickou, jejímž výsledkem byla zajímavá kolekce známek s historickými náměty. - A zase ze zcela jiného soudku byl zájem jazykovědný: po několikaleté přípravě vydal r. 1996 nevelkou,
ale solidním výzkumem podloženou knížku Pojednání o nářečí na Novobydžovsku.

Jak bylo řečeno, z původního předurčení k životní dráze zemědělce a chovatele záhy sešlo. Zůstala však láska k přírodě, turistika (zejména cyklistická - Malotínovi přitom nikdy neusilovali o vlastní automobil, ale pilně objížděli naše kraje
na sportovních kolech), ale především celoživotní aktivita pečlivého včelaře (i v Praze měl své včelíny v zahradě pod Strahovem).

Vraťme se však k hudbě. - Ani tady nepostačovala Bohumilově činorodosti náročná funkce vedoucího violoncellisty v operním orchestru. Patřil ke kmenovým členům renomovaného Českého komorního orchestru Josefa Vlacha a působil v početné řadě komorních souborů. Jakousi anomálií mezi nimi bylo sdružení Musica viva, zabývající se interpretací nonkoformně soudobé tvorby. Jinak šlo především o soubory, orientované na historickou hudbu od středověku po nepříliš pozdní klasicismus - Canticum Pragense, Concerto camerale, Rožmberská kapela, k různým konkrétním akcím adhoc ustavované soubory v rámci sdružení Camerata nova, v poslední době pak smyčcové trio In camera Caritatis. Bohumil Malotín byl vynikající komorní hráč - a to nejenom tím, co sám dovedl, ale i tím, jak hudebně taktním druhem byl svým spoluhráčům: Měl-li zahrát Bachovu větu pro sólové violoncello, přednesl ji se spolehlivou virtuozitou; měl-li jeho nástroj doprovodnou funkci, sledoval sólistu
s pozornou zdrženlivostí; a jestliže vedl hudební dialog s jiným hlasem, měl partner příjemně povzbudivý pocit z patrného zaujetí až přímo potěšení, s nímž Bohumil do takového dialogu vstupoval.

Ke konci profesionální aktivity uvažoval Bohumil Malotín o získání mimopražského sídla. Na rozdíl od běžných "chalupářů" nebo chatařů se však jeho zájem upnul na získání opuštěného historického objektu. Na sklonku 80. let zakoupili manželé Malotínovi sešlou tvrz ve Volfarticích nedaleko České Lípy a usilovnou prací ji při dodržení všech odborných ohledů dovedli do takového stavu, že se jim r. 1991 stala druhým - či snad hlavním - domovem. Tou dobou také Bohumil Malotín končil své angažmá v divadle - takže by se vtírala fráze o "odchodu na zasloužený odpočinek". Ale tak tomu vůbec nebylo. Bohumil dokonale vplynul do nového prostředí a brzy se stal výraznou osobností zdejšího kulturního života. Ujal se výuky mladých violoncellistů na českolipské hudební škole, inicioval vznik komorních souborů i malého orchestru, složeného z učitelů i žáků oné školy, z jeho podnětu se konaly pravidelné koncerty v České Lípě i Volfarticích. Jako dříve v Praze, hostil i jeho volfartický domov návštěvy lužickosrbských kulturních činitelů. Bohumil Malotín spolupracoval s českolipským muzeem
a připravil zde v dubnu v roce 1992 pozoruhodnou výstavu o lužickosrbském poštovnictví. A když cítil, že se jeho čas naplňuje, odkázal českolipskému muzeu svou obsažnou knihovnu včetně vzácné sbírky starých tisků.
Věru - na člověka, jakým byl Bohumil Malotín, se nezapomíná.

Dr. Jiří Hilmera

Jak vznikala sbírka
vzpomíná manželka Miriam Malotínová

Mnoho vážných životních rozhodnutí se rodí náhodou. Tak také první krok ke vzniku sbírky, jejíž soupis tato publikace obsahuje, byl náhodný. Mé sestře se narodil v roce 1954 syn a Bohumil byl požádán, aby mu byl při evangelickém křtu
za kmotra. Bylo třeba vymyslet dárek. Bylo to v první polovině padesátých let, většina obchodů v Praze byla zavřená, stažené plechové rolety sice ještě nestačily zrezivět, ale obchody nabízející lákavé zboží již dávno zmizely. Knihkupectví nabízela díla klasiků marxismu-leninismu a několika "inženýrů lidských duší", jak byli tehdejší prověření básníci a spisovatelé nazýváni. Nic, co by přitahovalo mladé duše, dychtící po kráse a poznání. Jako jiný svět na smutném pozadí lidově demokratické metropole působil Antikvariát u Karlova mostu, který se tradičně nazýval "Žikeš" - po bývalém majiteli nakladatelství
a knihkupectví, který tam do znárodnění měl své sídlo. V době hledání vhodného dárku pro milé nemluvně na nás z výlohy této oázy zavolal krásný exemplář jednodílné Kralické bible z roku 1613. Protože šlo o evangelické křtiny, zdál se nám tento dárek nesmírně vhodný. Stál 1.600 Kč, což byla na tehdejší dobu neslýchaná suma.

Bibli jsme z nějak naspořených peněz koupili a měli jsme z ní velkou radost. Zasáhl však můj otec, který nám tuto volbu rozmluvil, jako nepříliš vhodnou. Synovec dostal obligátní zlatý dukát z "depozitáře" a Bohumilova vášeň se probudila. Rozvíjela se tempem, kterému jsem stačila jen krátce. Pokud si vzpomínám, zasáhla jsem aktivně již jen dvakrát. Když měl v létě 1955 absolventský koncert, přinesl mu kustod na podium místo květin velkou, trochu opotřebovanou starou knihu
- byla to Severinova Bible z roku 1537. A ještě jednou, o rok později, jsem rozhojnila jeho sbírku. K Vánocům jsem mu koupila exulantský tisk v Antikvariátě v ulici 28. října, který tehdy vedl vynikající antikvář pan Kovanda. Byl to Nový zákon
z r. 1713, který mě upoutal svým neobvyklým formátem, kterému se běžně říká "špalíček".

Náhodné události padly na úrodnou půdu. Byly to především Bohumilovy zájmy, na jejichž utváření měla vliv dvě nejtemnější období naší generace - nacistická okupace a nejhorší léta komunistické nadvlády. Bohumil byl citlivý, až někdy úzkostný. Obavy o budoucnost národa v něm budily zájem o jeho historii, zájem, který přesahoval úroveň školní výuky. Tištěné slovo je velký statek každého národa a je v něm zachována jeho staletá historie. Bohumil se do starých českých tisků zamiloval.

K tomu, aby se "koníček" tak bohatě rozvinul, je však třeba ještě něco víc. V Bohumilovi byla nesmírná houževnatost,
až jakési neodolatelné puzení k činnosti. Dlužno podotknout, že hudbu, která byla náplní jeho života, měl nesmírně rád
a nezanedbával ji. Měl však také jiné zájmy. Odpočíval si při sportování, které také přesahovalo běžný průměr. Nedokázal
si sednout a jen tak si číst. Měla jsem vždycky dojem, že "si nečte", že se sledovaný text hned učí.

K tomu, že mu nedělalo potíže rozlišovat drobné formální odchylky různých vydání téhož díla, přispěla určitě dovednost profesionálního hudebníka ve čtení a zapamatování si notových zápisů. Když už se vypracoval na zkušeného znalce, mohl být občas nápomocen i takové odbornici, jakou je dr. Wižďálková.

A protože se sběratelství starých českých tisků vyvinulo ze zájmu o historii, chtěl vědět, co v těch knihách je. Jak mě na to upozornil dr. Manžel, tato znalost jej odlišovala od jiných sběratelů a pomáhala mu v hlubší orientaci.

Byl skromný a šetrný a bylo mu líto neujmout se jakéhokoli torza. To se pak hodilo při restaurování a doplňování neúplných exemplářů.

Jeho přirozené přátelské chování, zájem o lidi a vstřícnost mu otvíraly dveře antikvariátů i odborných pracovišť.

Nechtěl zůstat pouhým samoukem a záhy se snažil o kultivaci svého zájmu. Prvním, kdo mu v tom obětavě pomáhal,
byl doc. dr. František Horák, který v té době vedl oddělení Knihopisu v Akademii věd. Byl ve svém oboru velký znalec, ale měl také rád hudbu, snad proto byl Bohumilovi velmi nakloněn. Když odešel z Akademie věd, pokračoval, vedle své učitelské činnosti na Filosofické fakultě UK, v práci na Knihopise. Byl častým hostem rukopisného oddělení Universitní knihovny, kam Bohumila uvedl. Toto oddělení v té době vedla dr. Emma Urbánková, dáma nesmírně vzdělaná, nejen ve svém oboru. Do tohoto oddělení později nastoupila dr. Bedřiška Wižďálková a pracoval tam také pan Karel Chyba, který pořizoval "Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860". Ti všichni vytvořili velmi přátelské prostředí, do něhož Bohumil dobře zapadl a které mělo pro jeho rozvoj nesmírný význam. Zemřel docent Horák, zemřela doktorka Urbánková, zemřel i pan Chyba. Z celého "kroužku" zbyla již jen doktorka Wižďálková, s níž Bohumil udržoval odborné i přátelské kontakty až do své smrti.

Protože Bohumil byl pečlivý zapisovatel, můžeme vývoj jeho sbírky sledovat v malých sešitcích, do nichž si zapisoval kdy
a za jakou cenu tisk koupil, a někdy také, kde jej koupil. Po smělém a úspěšném začátku následuje rok, kdy těch úlovků nebylo sice mnoho, ale byly povzbuzující. Byla to obě vydání Herbáře Pietra Andrea Mattioliho (1562, 1594), již zmíněná Severinova Bible (1537), Kunvaldský kancionál (1576). V dalších letech se počty získaných exemplářů výrazně rozrůstaly, nejvíce na začátku šedesátých let. Byla jsem upozorněna dr. Manželem na to, že v té době byly antikvariáty bohatě zásobovány z tehdejších svozů ze zrušených klášterních knihoven. Pokud o ně státní instituce neprojevily zájem, byly dány do prodeje. V té době se také mírně zlepšovala naše finanční situace. Socialistický stát zjistil, že čeští hudebníci jsou dobrým vývozním artiklem. Začaly možnosti přivydělat si na různě organizovaných zájezdech do "kapitalistické" ciziny. Doba mezi léty 1959-1967 byla pro sbírku nejúrodnější. V roce 1959 se Bohumilovi podařilo získat Pražskou bibli z roku 1488,
v roce 1961 přibyla Benátská bible z roku 1506 a v roce 1963 Kutnohorská bible z roku 1489. Pozdější restaurování těchto knih přesáhlo značně pořizovací cenu.

Trvalou touhou bylo získat šestidílnou Kralickou bibli. Mám ten dojem, a odborníci to potvrzují, že bylo zcela výjimečné narazí v antikvariátech na kompletní soubor a pokud by se tak stalo, pak by byla cena daleko přesáhla naše možnosti.
A tak Bohumil velmi trpělivě shromažďoval jednotlivé díly, často ve velmi špatném stavu. Podařilo se mu to v rozmezí let 1962-1980. Zvláště třetí díl vypadal beznadějně, byla to hromádka jednotlivých otrhaných listů v lepenkových deskách.
Ten trpělivý umělec, který z nich vytvořil úhlednou knihu, byl pan Skřivánek, restaurátor v Klementinu. Když odešel do důchodu, byl ochoten pustit se do tak náročné práce.

Od konce šedesátých let bylo přírůstků stále méně. Nejenže naše finanční možnosti vyčerpávalo budování bytu, ale také nabídka byla menší. Zatímco v nejbohatších letech přibývalo ročně 30-45 titulů, klesají postupně tyto počty; po roce 1990
už nikdy nepřibylo za rok více než 5 knih. Ale přece těsně před vypuknutím smrtelné choroby začátkem roku 2000 získal ještě dva tituly, které mu udělaly radost. Byl to Kleychův Kancionál z roku 1722 a Nový Zákon z roku 1782.

Je třeba si ještě všimnout, kdo byli jeho dodavatelé. Jak již bylo řečeno, začalo to všechno v Antikvariátu u Karlova mostu. Tam byl v té době vedoucím pan Robert Czerný, typ prvorepublikového antikváře, znalec starých knih i grafiky, člověk nesmírně vzdělaný a vzdělávající se, pod jehož úroveň by bylo dát přednost komerčnímu zájmu před službou knize
a zákazníkovi. Osazenstvo antikvariátu bylo v době "lidově demokratického zřízení" mírně řečeno anachronické. Grafiku vedl hrabě Schönborn, mladým adeptem na velkého znalce v tomto oboru byl Slávek Habart, kterému před tím pro jeho kádrový profil, bylo dovoleno pouze zametat dvůr v textilní továrně v Nuslích. Později přibyla také paní baronka Terezie Hrubá, rozená Sternbergová, dále absolventka theologické fakulty bez státního souhlasu k výkonu služby paní Zlatohlávková, později přibyl i chartista Jan Placák. Určitě bylo nutné platit nějakou daň režimu, ale tu neplatil pan Czerný. V šedesátých letech byl antikvariát jakousi klubovnou, kam přicházeli stálí zákazníci, aby se podívali, co nového jim může knihkupectví nabídnout, ale také aby si popovídali nejen o grafice a starých tiscích. Byla to podobná atmosféra, jakou líčí L. Svoboda ve své knížce Antikvariát a já (1999). Pan Czerný se koncem šedesátých let legálně odstěhoval do tehdejšího západního Německa
v naději, že se tam jeho manželce, trpící rakovinou, dostane lepší péče. Před tím však seznámil Bohumila s doktorem Manželem, který vedl Antikvariát Knižního velkoobchodu. Vyvinul se mezi nimi velmi přátelský vztah. Dr. Manžel byl vždy ochoten počkat, až se najdou nějaké peníze, případně umožňoval výměnu duplikátů za nové přírůstky. Na druhé straně
on zase tvrdí, že mu Bohumil občas vypomohl svými hlubokými znalostmi starých českých tisků. Poslední jmenované dva přírůstky v roce Bohumilova úmrtí, byly z jeho soukromého Antikvariátu. Budiž mu za to dík.

Když se rodila Bohumilova sběratelská vášeň, zabývaly se starými tisky především již zmíněný Antikvariát u Karlova mostu, Antikvariát v ulici 28. října a Antikvariát v Dlážděné ulici. Ten vedla doktorka Tejnorová, která své bohaté zkušenosti získala
od svého otce pana Zinka, majitele Aukční síně, zrušené r. 1948. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let podobných antikvariátů přibývalo. Některé se na staré tisky specializovaly, jiné je vedly jen okrajově. Bohumil byl sportovec a nebyl pro něho problém oběhnout Prahu mezi dopolední zkouškou v divadle a večerním představením od Vinohrad
po Hradčany a zjistit, jestli se někde neobjevil tisk, který mu ještě chybí. Nezanedbával ani mimopražské antikvariáty
a kdykoli přijel do většího města, ať už služebně nebo turisticky, byla to první pamětihodnost, kterou vyhledal. Velmi rád navštěvoval Antikvariát pana Straky v Kolíně.

A nakonec ještě odpověď na otázku, proč rodák z okolí Nového Bydžova, který většinu svého života strávil v Praze na Malé Straně, odkázal svou sbírku právě českolipskému muzeu. Když ubývalo tisků, jimiž by bylo možno sbírku doplňovat, obrátil se jeho zájem o českou historii k tvrzím. Zprvu se zdálo, že to bude láska jen platonická. Ale to jsem byla na velkém omylu. 28. října 1989 poslední Den osvobození, slavený jako Den znárodnění - mě ukázal jednu ze svých "vyvolených" - tvrz ve Volfarticích u České Lípy. Tentokrát jsem musela svůj souhlas vyjádřit explicitně, a když jsem viděla ten krásný výhled od tvrze, původně ze 16. století, nepřipustila jsem si strach z komplikací, které tento krok vnese do našeho života a řekla jsem "sladké ano". Když se tvrz dostala do stavu, že ji bylo možno při určité skromnosti užívat, začali jsme se snažit, abychom nebyli typickými chalupáři, kteří na chalupu přijíždějí s nákupem pořízeným v Praze, nebo cestou, zavřou se na svém oploceném majetku, a nestarají se o dění obci a jejím okolí. Pro Bohumila nebyl problém, při jeho vstřícnosti, mít záhy nejen ve Volfarticích, ale i v České Lípě, mnoho známých i přátel. Mgr. Smejkal jej zavedl nejen do muzea, ale i mezi památkáře a do archivu. Jedna známost se odvíjela od druhé. Stranou nezůstal ani hudební život. Cítil se nakonec ve Volfarticích víc doma než na Malé Straně v Praze a chtěl tomuto kraji vyjádřit svou vděčnost za to, že mu umožnil plně rozvinout jeho nezdolnou činorodost. Když cítil, že jeho sil ubývá, začal se starat o budoucnost své sbírky. V jeho úvahách určitě hrálo velkou roli přání, aby zůstala pohromadě, aby se nerozplynula v anonymitě velkých knihoven, případně nebyla po exemplářích rozprodávána. A přál si také prokázat svou úctu městu, které je stále mnohými považováno za okrajové příhraniční místo. Jako v mnoha jeho rozhodnutích zde hrály velkou roli emoce. Netušil, jak moudré rozhodnutí to bylo,
a nedokázal si určitě představit, jaké péče se jeho sbírce dostane.