Vlastivědné muzeum v České Lípě

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje

Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války

Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě

Keramičky

Chlum

Manufakturu na výrobu kameniny v Chlumu (něm.Klum) založil roku 1819 Anton Burgemeister.
Roku 1821 si ji pronajal na 10 let Adalbert Landa (v letech 1816-1821 ředitel továrny na kameninu v Dalovicích) za roční nájemné 600 zlatých. Po Landově smrti roku 1827 vedla jeho vdova manufakturu ještě další 3 roky sama. Od roku 1835
ji měl v nájmu Johan Feresch. Nejstarší značku tvoří vtlačený nápis KLUM. Byla používána do roku 1830/31. Od roku 1831 byl používán vtlačený nápis A. VALZ K. a od roku 1835 opět vtlačený nápis J.FERESCH. Manufaktura ukončila svou činnost roku 1853. Hlavním výrobním sortimentem bylo bílé, jednoduše barevně malované stolní nádobí.

Šelty-Prácheň

Šelty-Prácheň - v 19. století uváděná jako Šelty u Nového Boru, něm. Schelten bei Haida (obec Šelty v průběhu času splynula s Práchní). Roku 1773 se zde narodil Josef Palme-Tausch, který roku 1800 odešel jako obchodník se sklem
do Livorna. Roku 1824 vybudoval továrnu na keramické zboží v Pise. (Tato továrna zůstala v majetku rodiny do roku 1887). Poté se vrátil domů do Šelt a roku 1829 zde založil manufakturu na výrobu keramického zboží.
Své výrobky zdobil mědirytinovými tisky a litografiemi. Vyráběl stolní nádobí zdobené vedutami černošedých hradů a zámků nebo motivy hrajících si dětí. Dále se zde vyráběly svícny a soudkovité holby na pivo. Výrobky byly značeny vtlačenou značkou PALME a později S:I:PALME IN SCHELTEN BEI HAYDA. V letech 1851-1860 vlastnil manufakturu Ignác Balle
ze Cvikova. V té době byly výrobky (hlavně bílé užitkové keramiky) značeny vtlačeným nápisem IGNAZ BALLE IN SCHELTEN B. HAYDA IN BOEHMEN. V roce 1860 získal manufakturu sňatkem Eduard Eichler, který se zaměřil na výrobu nových druhů zboží:figurální plastiky, dózy, popelníky a různé ozdobné a suvenýrové zboží. Vyráběl především ze siderolitu, teralitu
a terakoty (terakota - keramická hmota - Eichlerův vynález). Keramička prosperovala natolik, že Eichler založil
v letech 1865-8 další továrnu v Duchcově. Výrobky značil stejně, takže je téměř nejde od sebe odlišit. V roce 1887 zemřel
a v roce 1889 byla manufaktura v Šeltech zrušena.

"Volfartická" keramička Hera

V 19. století se obyvatelé Volfartic živili kromě zemědělství také sklářstvím, soustružením dřeva a rohů a podomním obchodem. Ve 20. století ke způsobu obživy přibylo pasířství, tkaní drátu, řešetářství a výroba keramiky. V našem muzeu uchováváme několik forem na tzv. „volfartickou“ keramiku. Tyto formy jsou jedním z mála památek (kromě písemných dokladů a někde snad dochovaného nádobí) na továrnu s názvem „Hera“ vyrábějící keramické nádobí, která sídlila
ve Volfarticích čp.349. Jejím posledním majitelem byl Josef Gustav Schmidt. Existující písemné doklady svědčí už o jejím konci. Výpis z inventury udělané v továrně na jaře roku 1948 nám dává představu o šíři sortimentu vyráběného zboží
a zařízení. Keramička vyráběla hrnce a džbány hnědé, květináče, kastroly s poklicí, džbánky a nočníky uvnitř bílé, pařáky, cedníky, ryby, vánočky, bábovky, krmítka dělená, pekáče-dušáky, pánve na mák, formy na pudink atd.
Seznam zařízení:112 kusů sádrových modelů na jednotlivé kusy, 2236 sádrových forem na zboží, 4 muflové pece, 3 tovární komíny, 2 lisy na květináče, 3 šneky na hlínu, 1 lis na čištění hlíny, 1 drtič hlíny, 1 stříhací stroj, 1 míchač hlíny, 3 třecí bubny, 2 kruhy: 1 nožní a 1 elektrický, 1 kleč elektrická, 5 elektromotorů.
Keramička dostala podruhé světové válce jako mnoho jiných provozoven národní správu. MNV Volfartice ji odmítl převzít
v roce 1948 jako komunální podnik a navrhl její likvidaci. Vydavatelství Družstevní práce v Praze napsalo dne 15.7.1949
na MNV Volfartice, že je družstvo se stotisícovou členskou základnou a že má zájem keramičku převzít a provozovat. Předseda MNV obratem odpověděl, že firma je navržena k likvidaci, ať ihned přijedou na obhlídku. (Není doklad o tom, jestli nějaký zástupce vydavatelství opravdu Volfartice navštívil.) Pak už následuje jen seznam dlužníků a dopisy věřitelů.
To byl konec firmy Hera.
Vydavatelství Družstevní práce patřilo v době první republiky k předním nositelům kulturní práce a mimo vydávání knih
a časopisů také podporovalo všemožnou uměleckou tvořivost (např. výroba umělecké keramiky, výšivek, krajkářství apod.). Provozovalo v Praze ve dvacátých letech knihařství a prodejnu grafiky a uměleckých předmětů a uměleckého řemesla „Krásná jizba“. Tato prodejna měla i výstavní sál pro pořádání výstav. Pracovalo podle zásad družstevní práce – např. spisovatelé, malíři, čtenáři společně vydali knihu a tu prodávali členům přímým stykem s vydavatelstvím, bez prostřednictví knihkupců. Tato členská základna se ale pod vlivem poválečných poměrů rozpadla. Kdyby keramičku vydavatelství získalo
a hospodářské a politické poměry se výrazně nezměnily, pak je velmi pravděpodobné, že by se obec Volfartice měla čím chlubit.