Pravěk a středověk regionu 

Českolipsko v pravěku

Členitá a geologicky pestrá krajina Českolipska tvořila odedávna přirozený předěl mezi úrodnými oblastmi středních Čech a Lužice. Kromě přehledného terénu s výraznými krajinnými dominantami, usnadňujícími průchod a orientaci, nabízela krajina horního povodí Ploučnice díky příznivé nadmořské výšce i klimatickým podmínkám možnost stálejšího osídlení již v nejstarších dobách.

Lovci starší doby kamenné

První doklady o nejstarším pobytu člověka náležejí do preneandertálského, případně již neandertálského období starší doby kamenné – starého až staršího stupně středního paleolitu (zhruba před 700 000 až 130 000 lety). Někdy v průběhu tohoto širokého časového intervalu se u bažinatých tůní mezi dnešními Stvolínky, Holany a Jestřebím objevili nejstarší doložení lovci severních Čech, vývojově ještě předcházející modernímu člověku (Homo heidelbergensis nebo Homo neanderthalensis). Dochovaly se po nich pouze hrubotvaré kamenné nástroje a množství úštěpů vzniklých při jejich výrobě. Pozoruhodný je především pěstní klín ze Stvolínek a kamenný sekáč od Kraví hory, které řadíme mezi tzv. acheuléenskou industrii. Z následujících období mladšího paleolitu, kdy se prostřídalo několik dob ledových a meziledových, procházela Českolipskem typická zvířata této doby – mamuti a srstnatí nosorožci, jejichž pozůstatky byly nalezeny v okolí Dubé a Mimoně. Zda je následoval i pravěký člověk nevíme, nástroje po něm zatím chybí.

Lovecké skupiny se znovu objevili až v pozdním paleolitu (cca 13 000 – 9000 př. n. l.) a v následujícím mezolitu již osídlili přinejmenším celou jižní polovinu Českolipska. Z okolí Dubé, z lokality Nízká Lešnice, pochází nejstarší pozůstatek člověka – zlomek lebeční kosti, z mladších, mezolitických, lokalit zaujme několik nálezů lidských zubů. Nástup nového geologického období, zvaného holocén, způsobilo zásadní změnu vzhledu krajiny. Poměrně nepřívětivá otevřená tundra a parková step se postupně přeměňovala na zalesněnou krajinu s převahou borových a březových porostů, k nimž časem přibývaly další druhy dřevin. Zalesněná krajina s rozptýlenou zvěří vyžadovala zmenšení loveckých skupin i jejich akčního rádia a zároveň nabízela cyklické využívání různých krajinných typů v průběhu roku. Významnými nálezy z tohoto období jsou mimo velkého množství drobnotvarých kamenných nástrojů dobře zachovaná ohniště a kostěné předměty.

Společnost zemědělského pravěku

Lovecké populace mezolitu vystřídalo po polovině 6. tisíciletí př. n. l. zemědělské obyvatelstvo, které vedle pěstování plodin a chovu domácích zvířat vyrábělo keramické nádoby a mezi kamennými nástroji ve velkém tzv. broušenou industrii. Lidé této doby, stavějící dlouhé pravděpodobně rodové domy, sídlili v okolí Stvolínek, Dubé, Doks a pronikali i dále k severu k České Lípě, nebo na východ směrem k Ještědskému hřebenu. Jeden takový dům odkryl archeologický výzkum u Stvolínek.

Kolem 4400 př. n. l. se neolitická společnost přeměňuje do nové podoby, kterou archeologie označuje obdobím eneolitu (pozdní doba kamenná). Kromě majetkové diferenciace některých komunit se objevují v Čechách první skutečné opevněné lokality a zatím ojediněle i nejstarší kovové (měděné, zcela výjimečně zlaté nebo stříbrné) předměty především okrasného a prestižního významu. S tím související zájem o suroviny a snad i populační nárůst vedl k osídlování výše položených a členitějších oblastí a k prospektorským aktivitám, s nimiž jsou často spojovány právě nálezy broušených nástrojů mimo zemědělsky využitelná území. Tyto nástroje a zbraně představují v severočeském pohraničí nejčastější nálezy. Archeologické výzkumy posledních let prostřednictvím fragmentů užitkové keramiky potvrdily přímé osídlení oblasti - především jihozápadního Českolipska (Dokesko, Dubsko, okolí Holan, hradní skála ve Sloupu).

Velmi málo dosud víme o Českolipsku ve starší a střední době bronzové (cca 2300 – 1400 př. n. l.). Sever Čech tehdy nejspíše představoval jen průchozí území nejstarších výrobců bronzu. Z přechodného období pochází zajímavý soubor pečlivě opracovaných kamenných hrotů šípů a několik kamenných prožlabených seker, které byly nalezeny na různých místech Českolipska. Významné nálezy únětické kultury na severu Čech reprezentuje zejména depot tří bronzových dýk z Oken v Podbezdězí. Skrovné památky tohoto období doplňuje nedávný objev bronzové sekery u Hradčan na Mimoňsku či nezvěstný keramický hrnec ze skalní rozsedliny nad Máchovým jezerem ve Starých Splavech, využívána byla i hradní skála ve Sloupu. Výrazný nárůst osídlení v mladší době bronzové (cca 1400 - 1000 př. n. l.) je spojen s lužickou kulturou lidu popelnicových polí. Právě závěr doby bronzové a starší úsek doby železné (tzv. doba halštatská) je obdobím nejhustšího pravěkého osídlení Českolipska. Přestože známe několik desítek sezónních tábořišť, dosud se nepodařilo objevit žádnou vesnickou osadu ani pohřebiště až na jedinou výjimku – neobvyklé osídlení hradní skály ve Sloupu. O tom, že v této době Českolipsko nebylo pouze průchozí oblastí, svědčí také bronzové předměty ukládané jako votivní oběti božstvům pravěkého panteonu. Platí to opět především pro jihozápadní část Českolipska, ale ojedinělé lokality známe i z Mimoňska a Sloupu s okolím. V 10. – 8. století př. n. l. došlo v úrodných oblastech severovýchodních Čech k znatelnému prořídnutí osídlení. Hlavní příčinou zřejmě byla ekologická, resp. přírodní krize vyvolaná předchozím intenzivním hospodařením člověka a změnou klimatu. Odlesněné pískovcové plošiny Polomených hor - podobně jako v Českém ráji - podléhaly silné erozi, která způsobila značné ochuzení celých ekosystémů. V době halštatské (8. – 5./4. století př. n. l.) na Českolipsko pronikají obyvatelé od severu z Polabí a Lužice, kteří jsou nositeli billendorfské kultury. Nejvýznamnější lokalita této kultury, nazvaná Donbas, leží jižně od Mimoně.

V roce 1935 prokopala archeoložka Camila Streitová v Jestřebí první (a zatím i poslední) pravěké pohřebiště na Českolipsku, které se pohřebními urnami, vytáčenými na kruhu, řadí do mladší doby železné (laténské). Malé žárové pohřebiště existovalo někdy na rozhraní 2. a 1. století př. n. l. V této době na Českolipsku přechodně žili lidé tzv. kobylské skupiny, o jejichž etnickém vztahu k středočeským Keltům mnoho nevíme. Další laténské nálezy (4. století – kolem r. 40/35 př. n. l.) pocházejí ze sídlišť (Žandov, hradní skála ve Sloupu, okolí Stvolínek, Holan a České Lípy) a dokládají alespoň občasné osídlení Českolipska na sklonku doby železné. S životem v době laténské souvisejí rovněž nálezy zlatých keltských mincí z Doks a okolí Dubé. Osídlení pokračovalo i po změně letopočtu germánskými obyvateli, kteří se přechodně usídlili např. v okolí Stvolínek a na hradní skále ve Sloupu. Ojedinělé nálezy římských mincí mohou připomínat tehdejší obchodní stezky, ale k jejich uložení či ztrátě mohlo v řadě případů dojít i později. Ojedinělé jsou také mincovní nálezy z následujícího období, označovaného jako stěhování národů (sklonek 4. – pol. 6. století). Do počátku tohoto období se hlásí kvalitní keramika z hradní skály ve Sloupu, jinak o osídlení oblasti nevíme prozatím nic.

Na prahu středověku

Někdy v průběhu 6. – 1. polovině 7. století začínají na sever Čech pozvolna pronikat první slovanští osadníci, jak dokládá ojedinělý nález keramiky tzv. pražského typu (Pavličky u Dubé). Bližší informace však postrádáme, teprve od 10. století začínají přibývat doklady o osídlení jednotlivých oblastí. Archeologickými nálezy z přelomu 9. a 10. století je doloženo v Mimoni, pohřebištěm z průběhu 11. století v Dubé a nejstarší písemnou zmínkou k r. 1057 pro Stranné poblíž Kravař. Tyto zatím ojedinělé lokality naznačují nejstarší sídelní oblasti, v nichž se v průběhu 12. a první poloviny 13. století osídlení pozvolna zahušťovalo. Zatímco Mimoňsko a Dubsko je spojeno s působením nejstarší pozemkové šlechty (páni z Mimoně, Načeplukovici), okolí Kravař patřilo premonstrátskému klášteru v Doksanech. Správu převážně zalesněného území královského hvozdu v této době převzal od kastelána v Mladé Boleslavi panovníkův úředník zv. vilik, sídlící ve dvorci u románského kostela v Bezdězu. Románské kostely vznikly také v Deštné u Dubé, Vísce u Kravař (zaniklý), Jablonném v Podještědí a patrně na dalších místech jihozápadního Českolipska. 

Vrcholný středověk

Od druhé třetiny 13. století neosídlené části hvozdu začínají kolonizovat příslušníci dvou významných šlechtických rodů - Markvartici a Ronovci. Markvartici, kteří spravovali děčínskou kastelánii, postupovali směrem k východu až na Turnovsko a budovali hrady, které se staly sídly jednotlivých rodových větví - Šarfenštejn (Ostrý u Benešova), Tolštejn, Vartenberk (Stráž pod Ralskem), Lemberk, Valdštejn a další. Podobně postupovali Ronovci, správci žitavské kastelánie, a svůj zájem směřovali jižním směrem napříč Českolipskem a dále do středních a východních Čech. Kromě Ronova a Ojvínu (Oybinu) u Žitavy založili na Českolipsku hrady Sloup, Lipý (Česká Lípa), Jestřebí a Dubá. Obsazování královského území vyšší šlechtou nutilo také panovníka prosazovat své zájmy a vyvrcholilo založením několika hradů a měst. K nejstarším patrně patří dnes bezejmenný hrad u Kvítkova, od poloviny 13. století přibývají Houska, Bezděz a Děvín. V okolí Bezdězu byla Přemyslem Otakarem II. vysazena tři královská města Bezděz, Kuřívody a Doksy, jejichž lokace nebyla příliš úspěšná.

Zakládání hradů jako správních center panství bylo pouze částí dalekosáhlých historických událostí druhé poloviny 13. století, označovaných jako vrcholně středověká kolonizace. Celé území bylo kolonisty postupně rozparcelováno a vznikla síť vesnic blízká dnešnímu stavu. Spolu s majetkovými a právními změnami se mění i podoba vesnice a uvnitř pravidelné zástavby se postupně objevuje nový typ domu o třech místnostech, slučující dosud rozptýlené stavby usedlosti. Výrazně se rozrostla síť farních kostelů, které upevnily a prohloubily křesťanskou víru obyvatel a pevně stanovily místo pohřbívání. Pevná struktura osídlení stanovila současně síť dálkových i místních komunikací, dodnes často zachovaných v krajině v podobě úvozů.

Hlavní proměna středověké krajiny byla v polovině 14. století v základních rysech dokončena. Počátkem 14. století pravděpodobně Hynek Berka z Dubé založil uprostřed starší sídelní aglomerace s hradem nové město Českou Lípu, která se stala jedním z našich největších poddanských měst; na svoji kamennou podobu však musela čekat až do období pozdní gotiky a renesance. Přibyly nové šlechtické hrady, např. Klinštejn u Horní Libchavy - sídlo jedné z větví Ronovců, nebo Milštejn Berků z Dubé v Lužických horách, který střežil vedle dálkové severojižní cesty také hospodářské aktivity šlechty. Právě Lužické hory ukazují, že i krajina nevhodná pro osídlení byla poměrně intenzívně využívána prakticky po celý vrcholný středověk a samozřejmě i v období následujícím. V údolí horských potoků stály hamry, které zpracovávaly rudu těženou v řadě povrchových i podzemních dobývek, na svazích dosud patrných. K nejvýznamnějším oblastem patřila Milířská dolina pod Tolštejnem s těžebními štolami. V lesích byly roztroušeny sklářské hutě, dehtařské a vápenné pece a především desítky milířů, které vyráběly dřevěné uhlí pro výše zmíněné provozy. Nápor na lesy byl tak velký, že si v pozdním středověku a starším novověku patrně musíme představit pohraniční hory zčásti odlesněné.

Sílící hospodářské podnikání šlechty v 15. a především 16. století nebylo zaměřeno jen na horské oblasti. Významným zdrojem příjmů se stalo rybníkářství, které vtisklo jižnímu Českolipsku neopakovatelnou podobu. V roce 1366 založil Karel IV. u Doks Velký rybník - dnešní Máchovo jezero, další velké rybníky (Novozámecký, Holanské rybníky) jsou o něco mladší. Jejich hráze často využívaly pískovcových hřbetů, v nichž byly tesány propustě. Rozkvět pozdně středověké společnosti na Českolipsku byl podmíněn ukončením půlstoletí trvajících válek na sklonku 15. století - nejprve husitských a poté pánů z Vartenberka proti lužickým městům. Nejrychleji byly změny patrné ve městech, především v České Lípě. Českolipsko vstoupilo do nového historického období – novověku.

Text:   Vladimír Peša  a  Petr  Jenč

Poslední aktualizace:  2008

◄  ZPĚT  na nabídku ARCHEOLOGIE