Osudový okamžik českolipských Židů

Židé v České Lípě přestávali od druhé poloviny 19.století být vyhraněnou menšinou. Již nesídlili jenom na jednom místě, v bývalém ghettu (kolem ulice U synagogy). Jejich mateřským jazykem se stala většinová němčina a pohybovali se stále častěji
ve významných povoláních jako lékaři, právníci či podnikatelé. Tvořili spíše společenskou vrstvu, jejichž význačnější část navštěvovala synagogu z důvodů náboženských,
k nimž ale také náležely pohnutky společenské. Nakonec přibývalo pozvolna těch, kteří se Židy vůbec necítili.
Neznamenalo to, že by ve většinové společnosti mizely předsudky. I na začátku 20.století byly primitivní a surové. Archivářka Marie Vojtíšková, autorka knihy Židé
v České Lípě, odhalila jen ve starých papírech týkajících se obou židovských hřbitovů řadu skrytých i zjevných výpadů. Kolik výhrad o páchnoucí „židovině“ a podivných rituálech.
Nacismus, zjiskřený ekonomickou a mravní krizí let třicátých, oživil surové pověry a protkal je sociálním sobectvím nejhrubšího zrna. Proč je tolik židovských lékařů a advokátů, když nezaměstnaný německý akademik hladoví? Omezit, vyloučit, likvidovat. Spirála pomluv a urážek se roztáčela. V Hitlerově říši až do nesnesitelných rozměrů. Čeští Němci své úsudky o Židech trochu tlumí a možná jimi nejsou tak paušálně zasaženi.
Co nebylo, být může, od října 1938 udělala Česká Lípa pokrok v tom, jak rychle získávala hnědý nátěr. Na počátku třicátých let byly při sčítání lidu zaznamenány přibližně čtyři stovky obyvatel jako lidé židovského vyznání. Centrem jejich náboženského života byla synagoga postavena v roce 1864 v takzvaném maurském slohu na místě starší stavby sahající svými počátky do středověku.
Po připojení českého pohraničí k nacistické říši se dal očekávat nový protižidovský útok. Podobně tomu bylo v březnu 1938, kdy po obsazení Rakouska došlo k surovým útokům a pronásledování vídeňských Židů. V československém tisku o tom vyšly články i s drastickými podrobnostmi. Pro některé Židy v Čechách to byl silný zážitek, který buď umocnil jejich rozhodnutí emigrovat nebo vedl k pádu do bezvýchodné rezignace. Část podnikatelské rodiny z České Lípy, majitelé továrny na výrobu nůžek v Robči, Libochowitzové, zůstala na obchodní cestě v Jižní Africe a již se nevrátila.
Správce městského muzea Karl Bondy spáchal v dubnu 1938 sebevraždu.
Nová protižidovská kampaň byla odstartována zprávou o zavraždění jednoho německého diplomata v Paříži mladíkem židovského původu. Nacisté zaveleli k útoku na synagogy. 10. a 11.listopadu proběhla Křišťálová noc, nazvaná podle spousty skla, které se sypalo z hořících templů na ulice.
Také českolipští náckové přikročili k činu. Než zapálili, snažil se rabín zachránit některé bohoslužebné cennosti. Nakonec
o ně stejně přišel a skončily bůhvíkde u překupníků. První pokus o žhářství nevyšel. 10.listopadu byl požár uhašen. Ještě to neměli dobře zorganizované. Hasiči splnili svou povinnost, zatímco následujícího dne měli již příkaz věnovat se pouze ochraně okolí a synagogu nechat úplně vyhořet. Holé zdi byly záhy odstraněny.
Postupně přišly další zákroky. Židé byli zbaveni majetku, který byl v některých případech přímo rozkraden a posléze byli transportování do Terezína a dále na smrt. Jen menší část z nich si zachránila život útěkem. Někteří emigrovali do Prahy, ale to nestačilo. Tam měli nacisty záhy v patách. Několik jich přežilo koncentrační tábor. Pokud vím, tak ještě v devadesátých letech byla naživu z českolipských Židů Liz Scheunerová, pobývající v Německu, a paní Gertruda Abelová, žijící v České Lípě.
Na místě synagogy je dnes parkoviště. V jeho sousedství se nachází dva k sobě propojené památníky. První byl instalován Památník proti násilí v roce 1995 a později se sem vrátil kámen, který byl vytesán v roce 1945 jako připomínka konce synagogy a tragedie zdejších Židů, ale nebyl patrně nikdy instalován. Šťastnou shodou okolností se ho podařilo nalézt
u jednoho kameníka a vrátit do České Lípy, aby zde byl usazen.

Ladislav Smejkal

Na fotografii vypálená synagoga.