Povodeň v roce 1881

Posledně jsem konstatoval, že povodeň v České Lípě, vrcholící 10. března 1881 rozhodla o tom, že otcové města přikročili k řešení zásadní otázky regulace toku Ploučnice. Trvalo to 35 let než bylo dílo dovršeno. V čem byl příval vod na konci zimy onoho roku tak výjimečný, naznačí citáty z článku českolipských novin Leipaer Zeitung
z 13. března. „Dny plné strachu a hrůzy leží za námi. Ještě nám v uších zní nezvyklý hukot a burácení rozpoutaných živlů, které se mocnými vlnami rozlévaly do níže položených částí města a strachem vyděšení lidé pozorovali, že ulice se mění v jezera, přes něž bylo možné dostat se jen na člunech...“
Tak ze široka otevírá svůj situační článek tehdejší redaktor. Lidé, kteří třeba letos prožili povodeň z bezprostřední blízkosti, budou mít v hlavě stejný zvukový vjem, jako autor těchto řádků. „Už ve středu (9. března) stoupla voda protékající ulicemi, ale obyvatelé ohrožených domů, zvyklí na časté povodně, zde se objevující, se chovali lhostejně a nehodlali své byty opustit. Obyčejným způsobem zabarikádovali vchody do domů, čímž učinili zadost blížícímu se nebezpečí, třebaže neustávající déšť je měl varovat před daleko vážnější situací....“
Na tomto místě odhalil pisatel příčinu mimořádně velké povodně. Prudké tání sněhu bylo doprovázeno trvalým deštěm. Obyčejným rozlitím řeky se českolipští netrápili. Voda přišla a zase odejde. „Ve čtvrtek 10. března odpoledne začala voda pronikavě stoupat a kolosálním způsobem se rozlévala. Vodní hladina narůstala každou hodinu o 7-8 centimetrů.... Kdy
ž se zdálo, že nebezpečí skutečně narůstá, byli k jeho odvrácení povoláni hasiči a místní strážníci. Rychle byly stavěny nouzové lávky. V Růžové ulici u zemědělské školy stoupala voda v některých špatně postavených domcích až do výše tří střevíců (70-80 cm)...“
Dnes takové situaci říkáme blesková povodeň. Nešlo jen o množství vody, ale především o mocný zničující proud, bořící,
co mu přišlo do cesty. „Když večer dosáhla voda nejvyššího stupně, lidé začali propadat panice, protože již nikdo nemohl
z domu ven a volali o pomoc, která na štěstí byla po ruce... Přes most u kostela Maří Magdaleny se přelila voda a byl velmi poškozen. Bude naprosto nutná větší oprava, protože by další povodeň nepřežil. Dokonce se zdálo, že jestli čtvrteční voda bude dále útočit, tak most bude úplně stržen...“
Kamenný most byl tři sta let starý a bylo rozhodnuto o jeho stržení. Novou železnou konstrukci dodala Pražská železářská společnost z Vojtěžské huti na Kladně. Na výstavě v muzeu „Fenomén Ploučnice“ je litinová tabulka, která na mostě byla
až do roku 1956. Autor článku v Leipaer Zeitung připoměl rozsah zkázy. Domky vyplavené v Růžové ulici náležely většinou barvířům a přimykaly se ke dvorci Růžový dvůr. Jedná se o prostor mezi dnešní Barvířskou ulicí a sportovním stadionem.
Ve dvorci sídlila zemědělská škola až do postavení nové budovy v roce 1895.
Povodeň strhla v Hrnčířské ulici celkem čtyři domy. Zničila starý ovší můstek na Svárově, který byl nahrazen mostem provizorním a kolem roku 1910 se začal stavět most bytelný. Na lukách kolem byly hluboké brázdy a odvodňovací kanál
u Hrnčířské ulice byl pobořen. Voda zničila vozovku ještě i v Nádražní ulici, takže přivážení a odvážení kusových zásilek
bylo na čas znemožněno.

Ladislav Smejkal

Na fotografii Hrnčířská ulice za povodně v červenci 1897.