Střípky z roku 1938

Československá republika vstupovala v roce 1938 do jubilejního roku své existence.
K vydání se připravovala celá řada knih, které chtěly být bilancí této epochy. Jednu
z nich sepisoval Marko Weirich, statistik a sociolog. Měla se prostě nazývat „Československo“ a je v ní spousta dat, která osvětlují ekonomiku i politiku. Kniha ale vyšla pod jiným názvem a vypadá jinak. Autor byl se svou prací hotov a přišel Mnichov. Sedl tedy a dopsal další kapitoly. Dílo vyšlo pod názvem „Staré a nové Československo“. Snad první případ, který znám, kde slůvko „nové“ znamená horší, tragicky zraněné
a vykolejené.
Proč si té knihy přesto vážím. Autor neztrácel naději, přestože konstatoval neuvěřitelné absurdity boření státu. Tak třeba něco úplně okrajového. Znojemské okurky, sklenice nakládaček, měly v té době nové etikety pro německé odběratele, velmi pestré a zajímavé. Jejich autorem byl českolipský grafik Antonín Ulbricht. Pěstitelé okurek zůstali na jedné straně hranic a octárny a konzervárny na druhé.
Otištěný obrázek je z poloviny října 1938. „Vítací komitét“ před radnicí má slavnostně pozdravit přehlídku německé branné moci. Za dětičkami s náručemi jiřin stojí lidé, kteří byli „výtahem moci“ dopraveni nahoru. Na levé straně mladý partajní vůdce Schuh a uprostřed vytáhlý a holohlavý starosta Josef Turner.
V České Lípě bylo mnoho nacistů, ale jejich sestava nebyla ideově docela čistá. Nejvíce bylo těch, co z prospěchářství přeběhli k Henleinovi. Šlo o výsledek kalkulací na téma práce, rodiny, dohledná budoucnost. Lepší bylo držet krok a zvedat pravici. Přece ale ve městě, kde bylo kolem třinácti tisíc obyvatel, bylo přes tisíc Němců, sociálních demokratů a komunistů
a s nimi i desítky německých agrárníků ze Staré Lípy a Dolní Libchavy a křesťanských sociálů, kteří se kupili kolem kláštera. Žili zde i lidé bez politického přesvědčení, zkrátka slušní, kteří se stáhli do sebe. O náhle zavrženém židovském obyvatelstvu bude článek v listopadu.
Jedním z těch, co Hitlerovi nevěřili, byl i pan Graf, významný člen německé agrární strany. Jeden z těch, co zůstali věrni přesvědčení, které tato strana od dvacátých let zastávala: spolupracovat s českou politickou reprezentací pro lepší vnitřní poměry státu a národností zde žijících. Část mladších straníků se dala zlákat velkoněmeckou ideou a přeběhla na stranu Konrada Henleina. Graf byl povoláním právník, odešel do Prahy a zde žil po celou dobu války.
Na jejím konci ho zastavil domovník z domu v Italské ulici na Vinohradech a řekl mu: „My v domě víme, pane Graf, že jste přítel Čechů a demokrat, ale až začne vládnout ulice, budeme vás sotva moci ochránit“. Sebral se a vrátil se domů do České Lípy. Již 15.června 1945 byl s rodinou vyhnán z města v divokém odsunu. (Podle záznamu Aleny Wagnerové)
Čeští obyvatelé České Lípy, kterých v roce 1938 bylo stále ještě ke dvěma tisícům, se jen z menší části hlásili ke katolické církvi. Měli svého českého kaplana, nově vysvěceného Jana Hofmana sídlícího u kostela sv. Maří Magdaleny. 15.srpna 1938 odjel na pozvání kázat do poutního místa Bozkov na Semilsku. Zde se setkal s výtržnickým chováním německých výrostků, kteří přišli s poutníky a házeli na českého kněze kameny.
Čeští věřící z České Lípy utvořili poutní skupinu a ve stejný den se vypravili na Svatou Horu u Příbrami, kde byli důstojně uvítáni, protože v té době se hodně mluvilo o napětí v pohraničí. Místní fotograf je zachytil na schodech baziliky a poutní časopis Svatá Hora snímek uveřejnil.

Ladislav Smejkal

Na fotografii „Vítací komitét“ před radnicí v říjnu 1938.