Tři vánoční epizody

Vánoce jsou svátky lidské soudržnosti. Patrně tak je nejsilnějším způsobem vyjádřen jejich obsah. Nejviditelnější ve chvílích, kdy právě v těchto dnech je lidství popíráno
či vystaveno těžkým zkouškám.
1910
Z té doby pochází nejranější vzpomínky poválečného papírníka a později pracovníka cestovního ruchu Emanuela Seidla (1905-1989). Pocházel z početné rodiny chemika
v Rosenthalově továrně na potiskování textilu v Křížové ulici. Ze zdravotních důvodů odešel pracovat jako zřízenec na dráhu. Eman vzpomínal v osmdesátých letech na své vánoce. Vybavil si mikulášský trh na Tržním náměstí, kde hlavním a nejdostupnějším pamlskem byl perník. „Na Štědrý den jsme čekali až do odpoledne, kdy celé město utichlo a vyšli jsme s tatínkem do Obecního lesa. Někde z kraje jsme hledali smrček, který by se dal uříznout a donést domů. Když se nám to povedlo, tak jsme se vydali zpět a to už se pomalu smrákalo, takže jsme sotva rozeznávali zasněžené střechy města a věž radnice mizející ve tmě.“ Kolem vánoc hrával otec Jindřich Seidl loutkové divadlo pro české děti, které se scházely v hostinci U města Karlových Var. Ten dům používá celní zpráva a je pár kroků do dnešního autobusového nádraží. Součástí divadelních představení byla výuka českého jazyka pro děti, které v německém prostředí svůj rodný jazyk zapomínaly a komolily, protože v České Lípě dosud nebyla česká škola. Úřady povolily představení, ale výuku tam nechtěly při tom mít. Takže se učilo na zapřenou. Když Jindřich Seidl zemřel v roce 1936, dali mu do hrobu také jeho milovaného kašpárka.
1940
Na vánoce v českolipském vězení krajského soudu vzpomínala po letech Marie Průhová, narozená v roce 1912, žijící
v Novém Boru. Věznice byla vybudována současně s palácem krajského soudu v roce 1898. „Ve vězení jsem musela
ve studené vodě prát rýžákem prádlo. Když bylo dozorkyní uznáno za špatně vyprané, musely jsme prát znovu až do osmi hodin večer. Mýdlo, které jsme měly na praní prádla nám dozorkyně kradla. Vánoce ve vězení byly velmi smutné, na Štědrý večer jsme dostaly krajíček suchého chleba a k němu jsme měly cibuli, kterou jsem našla půdě při věšení prádla. Od praní jsme byly zcela promočené a tak jsme šly spát s jednou přikrývkou. Okna byla zamrzlá i voda v plechovém umyvadle“.
1970
Komunistická strana dala veřejnosti jako vánoční dar „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ.“ Přijalo ho zasedání ústředního výboru ve dnech 10.-11.prosince. Tím byl zahájen proces totální normalizace. Sotva několik dnů nato přišel rozkaz pro všechny kulturní pracovníky v České Lípě dostavit se do okresní knihovny na náměstí, kde před nás předstoupil soudruh s výrazem téměř svátečním. „Dostalo se vám velké pocty, že budete jako první mimo stranické řady seznámeni s Poučením“. Na to se jal monotonně předčítat. Čeho jsme byli před dvěma lety očitými svědky a za čím jsme s radostí šli, to všechno byly jen úklady nepřátel a zločinné spiknutí. Odcházel jsem odtud s pocitem marnosti. K čemu tu vlastně jsem, když historie se má vykládat docela jinak, než je skutečné poznání. V České Lípě byla zima po ulicích
a jediné světélko, které v těch dnech zazářilo, bylo představení divadelního spolku Jirásek, který předvedl Zeyerovu pohádku Radúz a Mahulena. Také já jsem si našel jistou útěchu pro tyto dny. Od p. Ladislava Kubíčka jsem dostal Renčovu Popelku Nazaretskou. Při četbě jsem pozvolna poznával, že zlo se přece musí nakonec zadusit samo sebou.

Ladislav Smejkal

Na fotografii náměstí České Lípy v zimě.