Válečná Česká Lípa – konec války v režii odboje

V předešlých částech našeho tématického pohledu na dějiny České Lípy v letech druhé světové války jsme se zabývali odbojovou prací, v jejímž čele stáli zdejší němečtí komunisté a také několik Čechů. Zmínka byla o Oldřichu Hofmanovi a Vilému Dutém.
Vedle nich vznikla ještě druhá skupina odporu, která měla odlišné složení a celkem jiné osudy. Jednalo se o Čechy, kteří zde žili přes válku, případně byli v dělnickém nebo svobodném povolání a povětšinou měli německé manželky.
Češi byli z pohraničí vyháněni sice radikálně, ale nikoliv bezvýhradně. Pokud byli ve státních a veřejných službách, tak Němci nejen prahli po těchto místech, nýbrž je logicky chtěli pro sebe reklamovat, protože tato postavení jako jsou železničáři, pošťáci, policisté, učitelé nebo úředníci, nemohly Čechům zůstat, to by totiž popřelo smysl okupace, plně ovládnout všechny složky fungujícího státu. Na druhých lidech, dělnících
a malých živnostnících, nezáleželo. Pokud nebyli angažování ve spolkovém či politickém životě české společnosti, nehrozilo jim přímé nebezpečí, ale zejména v prvním období okupace jim moc dávala pocítit nadřazenost němectví.
Důležité pro místní Čechy bylo zda se rozhodnou pro německé občanství nebo si ponechají zpočátku československé
a od roku 1939 protektorátní občanství. Ti, co se „dali k Němcům“, získali od nich výhody, ale byli také povinni k branné povinnosti. Držitel protektorátního občanství tuto povinnost neměl.
V roce 1962 zanechal své paměti Jaroslav Lhoták, narozený v roce 1899. V úvodu připomíná, že Češi, kteří zde zůstali
se většinou navzájem znali a stýkali se převážně v soukromí. Svou naději na lepší časy posilovali tajným poslechem zahraničního rozhlasu a šířením zpráv a to i k těm Čechům, kteří zde byli v totálním nasazení.
Němci jim povolovali i jistou míru kulturního vyžití. V návaznosti na systém tzv. koncertů na přání mohli i hudebně zdatní Češi vystupovat v Nové tělocvičně (dnes Jiráskovo divadlo). Koncerty populární hudby byly spjaty s vybíráním peněz
na válečnou zimní pomoc a Červený kříž. V zásadě šlo o to, že se hrálo na přání těm, kteří přispěli. V roce 1944 zachytil pozdější českolipský fotograf a zdejší starousedlík Míla Ponocný jeden takový koncert.
V minulých číslech Městských novin jsme se též zmínili o tom, že někteří z nasazených dělníků konali kurýrní služby
při příležitostných cestách domů, do vnitrozemí. Nebyl to jen Miloš Hortenský, byli to i jiní.
Od poloviny dubna 1945 se vedení nacistické strany v České Lípě spolu s policejními složkami zabývalo nebezpečím vnitřních bojů ve městě, kde byli stovky nasazených pracovníků z různých zemí a s nimi množství německých uprchlíků z Východu, jejichž loajalita k režimu byla již pochybná. Nacisté vyhodnotili situaci tak, že největším nebezpečím je vystoupení Čechů, protože i zahraniční zprávy naznačovaly, že mají povinnost v každém místě okupované země převzít ve vhodném okamžiku moc.
1.května 1945 se rozšířila zpráva o tom, že Hitler již není naživu. Legendě o jeho hrdinné smrti v boji již nevěřili ani přesvědčení nacisté. Reakcí strany NSDAP bylo svolání manifestace na náměstí jako tryzny dne 2.května. Nemáme přímé záznamy o tom, co bylo řečeno a jaká byla celková atmosféra tohoto „posledního setkání věrných.“ Vzájemné ubezpečování se o neochvějné věrnosti Vůdci až za hrob bylo vrcholným pokrytectvím příznačným pro ty, které totalitní moc měla ve svých spárech a oni, slepí, hluší jen vystrašeně mávali rukama. Ale nebylo to pouze truchlivé divadlo. Tito lidé měli stále za sebou moc, dohasínající, ale se zbraní v ruce. Ve chvíli, kdy došla zpráva o povstání v Praze 5. května, konalo se ve stranickém sekretariátě v bývalém hotelu Stará pošta v dnešní Sokolské ulici, jednání o situaci a tam padaly skutečně zoufalé návrhy
o okamžitém vyvraždění Čechů ve městě. K něčemu takovému, ale již chyběly síly a organizace. Nicméně to nebezpečí zde bylo. Umírající bestie chtěla ještě rozdávat rány.

Ladislav Smejkal

Na fotografii orchestr sestavený z českých totálně nasazených dělníků v roce 1944.