Válečná Česká Lípa – konec války v režii odboje

Mezi českolipskými Čechy se ráno 6. května 1945 rozšířila zpráva o návrzích o jejich vyvraždění, s nimiž přišla zdejší nacistická elita. Nebyl čas na rozvažování o reálnosti tohoto rozhodnutí a jeho proveditelnosti. Řešením bylo, uklidit se jim z očí. Jaroslav Lhoták ve svých vzpomínkách uvádí, že se prostě zamkl ve svém bytě. Dále informuje,
že 6. května ráno táhly Českou Lípou vojenské kolony německé armády, které mířily
na Děčín.
Jednalo se o část všeobecného ústupu německých vojenských jednotek směrem na západ. Ohledně časových údajů musíme být u vzpomínek velmi opatrní. Přes Českou Lípu došlo nejdříve k přesunu vojsk do Lužice. V rámci skupiny armád Střed postupovala k Budyšínu kolem 20. dubna z Čech 4. tanková armáda. Podařilo se jí zastavit a odrazit nápor polského vojska směrem k srdci Lužice. Německé jednotky se po skončení bojů u Berlína, po prvním květnu, stahovaly zpět do Čech, protože v naší zemi rostlo napětí a velení se domnívalo, že je zde třeba zkoncentrovat síly. Ústup kolem 6. května 1945 byl dosud spořádaný, ale již postrádal zájem o upevnění pozic
na českém území.
Zastavme se u vzpomínek Jaroslava Lhotáka, lakýrníka z České Lípy, které byly v roce 1962 sepsány pro Vojenský historický ústav: „Od dobrého známého jsem získal armádní pistoli. 9. května ráno mi někdo zaklepe na dveře. Robert Špiegel (?) mi vzkázal, abych přišel na naše stanoviště.“ Patrně předem vyhlédnuté místo, kde se skupina známých Čechů scházela, bylo někde na malém náměstíčku v sousedství domu, kterému se dosud říká Gastronom. „Tam jsem nikoho nenašel. Bylo ráno, kolem půl sedmé, a tak jsem, v jedné ruce bouchačku, šel do dnešní Žižkovy ulice.“ Nacházela se tam budova bývalého hodinového hotelu, kde si v roce 1935 zřídila čs. policie své ředitelství a za války, do roku 1943, zde byla úřadovna gestapa. Nakonec tam zůstala jen policejní strážnice. „Otevřel jsem dveře a už se strážný na vrátnici hlásil Heil Hitler, jak se to muselo říkat na úřadě. Už na vás čekáme, jděte do prvního patra. Tam skutečně bylo pět strážníků a jeden nadporučík. Oni mně znali osobně, protože jsem byl živnostník a jeden ke mně přistoupil, a já pořád tu jednu ruku v kapse, kde jsem měl pistoli, protože jsem nemohl vědět, co se bude dít. On mi povídá, my jsme rádi, že přicházíte a velmi rádi bychom vám to všechno předali.“ Vzápětí sem přišel další Čech Jarka Fišera. „Německým chlapcům jsem nařídil, aby sundali opasky, protože tam měli bouchačky...“ Tak začal převrat v České Lípě. Otázkou je, zda Lhotákovo vyprávění byla jen dobrodružná fabulace nebo skutečnost.
Míru pravděpodobnosti jeho záznamu může ukázat to, co víme o rozpoložení ve zdejší společnosti mezi 6.-9. květnem. Bojové hlasy nacistických předáků zanikly patrně rychle pod tlakem reality ústupu vojáků přes ulice našeho města. Chladněji a rozumněji uvažující Němci a v tom i místní ozbrojené složky v městských službách se bály chaosu a bohapustého nezvládnutelného vraždění navzájem. Jejich naděje se bezděčně upínala k Čechům. Předat jim město i odpovědnost
za možné incidenty i za případnou humanitní krizi. Vůle k odporu byla dávno pryč.

Ladislav Smejkal

Na fotografii Sluneční, dnes Žižkova ulice.