Válečná Česká Lípa - příprava na obranu města II

Ve vztahu k civilnímu obyvatelstvu vystupovalo vojenské velení nacistické armády značně lehkomyslně. Ještě v podzimních měsících roku 1944 bylo nemyslitelné, aby veřejnost byla upozorňována na možnost přenesení pozemní války na vlastní německé území. Na nebezpečí reagovala v duchu totalitní války a to mobilizací dalších lidských zdrojů, totiž mužů nad 55 let a militarizací mládeže ve věku 14-16 let. Také ženy byly ve větším měřítku zapojovány do pomocných, zdravotních a pořádkových složek.
Konrad Henlein podal 15.září 1944 Hitlerovi memorandum o současné politické situaci
v Sudetech. Pokud budou Němci v dalších bojích vyřazeni, tak dříve než by vyklidili Sudety, tak budou vyhlazeni všichni Češi zde žijící. Němci budou bojovat do posledního muže a nebude tedy nikdo, kdo by Sudety předal. Tato silácká slova sudetoněmeckého vůdce byla totiž reakcí na Slovenské národní povstání, o němž německé velení soudilo, že by mohlo být velkým nebezpečím pro Říši. Sovětská vojska by snadno ovládla Slovensko a tudíž měla usnadněný přístup do centra Německa.
Propaganda chrlila ujištění, že spojeným obrovským úsilím bude zabráněno vstupu spojeneckých vojsk na německou půdu. Vpádem sovětské armády do Východního Pruska v lednu 1945 se obnažil problém evakuace civilního obyvatelstva z míst bojů. Byla nepřipravena a odkládána do posledních chvil. K tomu se vrátíme o něco později v rámci líčení humanitární krize na konci války. Německá armáda ustupovala čím dál hlouběji do nitra země a tím měla méně k dispozici vybudovaných obranných linií s patřičným stavem zásob munice a potravin.
Výše konstatované sebevědomí projevované vedoucími německými státníky a vojáky bylo ve zvláštním kontrastu s postojem a náladou obyvatelstva. Českolipští v převážné většině žili ve stavu pasivní loajality k režimu. Víra v Hitlera byla již oproštěna od fanatizmu, bylo to takové úzkostné doufání, že něco vymyslí, něčím odvrátí zkázu, protože jinak nemá Němec žádnou alternativu. Právě absence alternativy znamenala, že němečtí obyvatelé sice horlivě ale velmi formálně plnili své povinnosti. Lidé pohledem spíše uhýbali, tupě zírali před sebe nebo do země. Neměli na výběr. Část intelektuálních složek tohoto národa se stáhla do podivné vnitřní emigrace.
Uprchlíci, kteří se v lednu 1945 dostali i do České Lípy se netajili svým rozhořčením na Hitlera, který je podle nich podvedl tím, že nedokázal zajistit obranu jejich vlasti. Současně přinášeli zvěsti o brutalitě sovětských jednotek proti civilnímu obyvatelstvu. Tím narůstal děs, šířila se úzkost a strach.
V prosinci 1944 a lednu 1945 byly i v České Lípě zformovány oddíly domobrany. Součástí jejich výcviku byly nejen střelby
z pušek, ale zvláště zacházení s novou zbraní, pancéřovou pěstí. Tato ruční zbraň mohla být dosti účinná při vpádu tankových vojsk do měst. V bojích v Horním Slezsku se dosti osvědčila a sovětské velení mělo mnoho problémů se s touto zbraní vyrovnat. V únoru 1945 odcházely skupiny domobranců budovat protitankové zátarasy při okrajích měst. Připravené zátarasy na silnicích se skládaly z dřevěné konstrukce vyložené uvnitř kameny. V případě blízkosti nepřátelského vojska se pevně uzavřely. (pokračování)

Ladislav Smejkal

Na fotografii předvojenská výchova mládeže - shromáždění na palouku dnešní ZŠ Dr. M. Tyrše (1940).