Výročí reformace a Velké postní plátno

Po prázdninách zahájil Vlastivědný spolek Českolipska svoji činnost v neděli 10. září. Na českolipském nádraží se sešlo 17 zájemců a odjelo do Žitavy. Neodradilo je ani deštivé počasí, tušili totiž, že je čeká výjimečný zážitek, což se také potvrdilo.

Město Žitava, ležící na významné obchodní stezce a v úrodném kraji, dostalo název podle obilniny žito. V roce 1255 ho založil a četnými privilegii obdařil český král Přemysl Otakar II. Stalo se významným obchodním městem českého království s vlastní mincovnou a proslulým pivem. V roce 1346 se stalo zakládajícím členem Šestiměstí, spolku, který český král Karel IV. podporoval a díky kterému spolupracující města bohatla. V husitské době se sem stáhli odpůrci hnutí z řad katolíků i umělců, husité město obléhali, ale nedobyli.
V bohaté Žitavě se stavěly domy, rozvíjela se kulturně. V roce 1472 vzniklo Velké žitavské postní plátno, o kterém bude ještě řeč.  Po Bílé Hoře zde našli nové domovy čeští exulanti, kteří do prosperujícího hospodářství přinesli tkaní damašku, produkci fajánské keramiky a zelinářství.  Město se úspěšně rozvíjelo do poloviny 18. století. Úpadek přišel v době sedmileté války v roce 1757, kdy bylo bombardováno rakouskou armádou, ¾ města zůstalo v troskách. Znovuvzkříšení přišlo ve 40. letech 19. století s rozvojem mechanických tkacích strojů a železnice. Světového věhlasu dosáhla výroba jízdních kol v továrně Phänomen-Werke.
Totalitní systémy 20. století udělaly z Žitavy odložené pohraniční město, zdevastované poválečným průmyslem, který se nestaral o obnovu. Rozhodnutí o těžbě uhlí v roce 1978 vyvolalo odpor obyvatel, region se stal centrem hnutí na ochranu životního prostředí a v roce 1989 významně přispěl k pádu železné opony. Po sjednocení Německa odešlo hodně lidí na západ, šedá a neudržovaná Žitava nelákala, město se vylidnilo. V současnosti zde prosperují nové podniky, byly obnovené historické budovy, příroda se pozvolna zotavila. Žitava je centrem Euroregionu Nisa a vnímavým návštěvníkům má co nabídnout.

Turistickým magnetem je Městské muzeum umístěné v restaurovaném františkánském konventu s kostelem sv. Petra a Pavla. Vedle stálých expozic mapujících např. sakrální umění, umělecká řemesla, dějiny všedního dne na Žitavsku, je hlavní výstava letošního roku věnovaná reformaci. Před pětisty lety vypracoval Martin Luther 95 tezí, které se velmi kriticky stavěly ke křesťanství. Počalo období reformace. Vysokými církevními kruhy nebyl pochopen, naopak byl odsouzen, vzat do klatby. Avšak většina představených klášterů a kostelů tyto teze přijalo a začalo vyznávat protestantskou víru. Název výstavy Reformace v Horní Lužici zcela jinak ukazuje na stoleté období reformního hnutí z pohledu politického, hospodářského i z pohledu bohatých lidí. Luteránství se v Horní Lužici velmi rozšířilo, ale ne všechny kláštery ho přijaly. Zůstala území, která si zachovala katolickou víru. To nebránilo tomu, aby mezi sebou kláštery různého vyznání spolupracovaly na poli ekonomickém i uměleckém. Výstava poukazuje na tento aspekt.
S reformací souvisí i nová stálá expozice v kostele sv. Petra a Pavla. Jsou zde vystavené epitafy, které si v době reformace nechávaly udělat bohatší rodiny. Většinou se jedná o vkusné umělecké obrazy znázorňující jednotlivce nebo celé rodiny. Podle cechovních znaků poznáváme jejich profesi, motivy znázorňují narození Krista, vzkříšení nebo poslední soud a poukazují na dojemnou víru v Boha. Nebyly umístěné u hrobů, ale v kostele. Žitavský epitafový poklad čítá 80 kusů, byly nalezené v zuboženém stavu, dnes jsou restaurované.
K hornolužické reformaci patří také Malé postní plátno. Ve středověku se v době velikonočního půstu zakrývaly nejposvátnější části kostela, tedy oltář a presbytář, postním (také hladovým) plátnem. Zpočátku nezdobená bílá nebo fialová plátna bránila pohledům věřících na posvátná místa proto, aby se k půstu těla přidal i zrak. Časem se jednobarevná plátna měnila v obrázky plné biblických symbolů a příběhů, duševní půst se změnil v okázalou hostinu. Snad i proto Martin Luther tento zvyk neuznával, ale žitavští si ho nenechali vzít, naopak, skoro šedesát let po tezích v době vrcholu reformace vzniklo v tomto městě Malé postní plátno. Vyrobil ho neznámý mistr, jeho rozměry jsou 4,3 x 3,4 metry a znázorňuje scénu Ukřižování se symboly mučení, které umocňují Kristovo utrpení. Sama o sobě je to velmi vzácná kulturní památka, v Německu unikátní, ve světě významná. Ale není největší. Žitavští mohou turistům nabídnout i Velké postní plátno, které je umístěné v gotickém kostele sv. Kříže. Cesta k němu vede přes udržovaný hřbitov plný starých náhrobků. Návštěvníci vstoupí do gotického kostela zdobeného nástěnnými malbami a epitafy, usednou do starých vyřezávaných lavic a v přítmí sledují nasvícený unikát a poslouchají nevšední historii plnou šťastných náhod i nepřízní osudu.

V končícím středověku v roce 1472 začal malovat neznámý mistr, zřejmě františkánský mnich, temperou na lněné plátno o rozměrech 6,80 x 8,20 metrů výjevy z Bible. Na 90 čtvercích o rozměru 65 x 65 cm v deseti řadách s devíti obrazci vypráví biblický příběh od stvoření světa po poslední soud. Tato obrázková Bible je lemovaná 50centimetrovou obrubou s motivy listů, květů a zvířat. Mezi jednotlivými řadami je německy psaný text. Ve spodní části vlevo poznáváme český erb, neboť plátno vznikalo v době, kdy v Žitavě sídlil český biskup.
200 let měli žitavští věřící možnost vidět tuto obrázkovou Bibli při velikonočních bohoslužbách. Od roku 1672 bylo plátno odloženo do kostela sv. Jana a odtud přemístěno do police za knihy v knihovně na radnici. Díky tomuto přesunu bylo plátno zachráněno, neboť při velkém požáru v roce 1757 kostel sv. Jana do základů vyhořel. Ohnisko požáru v blízkosti radnice se nacházelo ve vedlejším kostele. Duchapřítomnost českého bednářského tovaryše, který oheň uhasil, zachránila radnici, knihovnu i dobře uklizené plátno, které bylo považované za ztracené a se kterým se ve své básni rozloučil český exulant Christian Weise. Jeho nález v roce 1840 způsobil senzaci. Nalezené plátno si vyžádal saský král Jan a nechal ho umístit v Královském státním spolku pro starožitnosti. Proč si ho žitavští po 36 letech vyžádali zpět, nevíme. Plátno bylo uloženo v muzejním depozitu a občas vystaveno. Konec druhé světové války znamenal pro plátno další stěhování. Pracovníci muzea ho z bezpečnostních důvodů odvezli na hrad Ojvín a ukryli ve sklepě. Následující kapitola je velmi smutná a nepochopitelná. Sovětští vojáci ho našli, roztrhali a použili jako plentu do sauny. Naštěstí ho neodvezli, zůstalo ležet v lese, kde ho nalezl starý muž sbírající dříví. Zničené plátno putovalo zpět do muzea a upadalo v zapomnění, neboť doba nebyla nakloněná církevnímu umění a svoji roli sehrál také barbarský čin sovětských vojáků, kterým se nikdo nechtěl chlubit.  V 90. letech se plátna ujal nový ředitel žitavského muzea Volker Dudeck, který ho podle staré fotografie nechal složit a zrestaurovat. Díky státním dotacím a štědré podpoře sponzorů našlo Velké postní plátno v roce 1999 důstojné umístění v kostele sv. Kříže. Každoročně ho navštíví tisíce turistů z celého světa, kteří s úctou a pokorou obdivují jak mistrovské dílo nadaného mnicha, tak i technický um pracovníků, kteří dokázali do nevelkého gotického kostela umístit největší muzejní vitrínu na světě.

Bývalý královský dvůr, ve kterém se ubytoval Karel IV.

Bývalý hostinec U zlatého slunce, ve kterém přespal Napoleon Bonaparte

Solný dům, dnes Knihovna Christiana Weisseho

Kostel sv. Jana, ve kterém festival Lípa Musica ukončí letošní program Mozartovým Reguiem

Epitafy v kostele sv. Petra a Pavla

Zrestaurovaný kostel sv. Petra a Pavla

Detail Velkého postního plátna. Zdroj Geops. Cz

Funkční květinové hodiny

Žitavský znak s českým lvem