Vandrovnické knihy z poloviny 19. století

Vandrovnické knížky neboli Wanderbuchy dostávali tovaryši, kteří vykonali tovaryšskou zkoušku a vydávali se do světa
na zkušenou. Funkce vandrovnických knížek byla několikerá. Sloužily jako předchůdce cestovních pasů i jako doklad,
do kterého se vkládalo pracovní hodnocení tovaryše. Zároveň se jednalo o průkaz, na jehož základě bylo možné osobu identifikovat, neboť v něm byl obsažen popis osoby a vlastnoruční podpis.
S vandrovnickými knížkami, které byly císařským dekretem roku 1827 zavedeny v celé monarchii, se mohli tovaryši pohybovat volně po celé tehdejší Evropě. Knížka jim dávala na důvěryhodnosti, aby nebyli považováni za ničemné „lidi světem jdoucí“. Tovaryši na cestách se jimi prokazovali u mistrů, u kterých hledali práci nebo hmotnou či finanční podporu. Po skončení pracovního poměru mistr učinil do knížky zápis, který musela zpravidla potvrdit vrchnostenská kancelář.
Pokud se někteří tovaryši oddávali potulce a vyhýbali se práci, bývali posláni postrkem na hnanecký pas do své domovské obce, která byla o tovaryšově nevhodném chování na vandru zpravena. Státní aparát se samozřejmě obával i toho, aby vandrovníci nenasákli na cestách státu nebezpečnými myšlenkami. Bylo proto vandrovníkům zakázáno se účastnit činnosti nepovolených spolků a jiných zlořádů proti státnímu zřízení. Nejvyšší formou persekuce potom byl zákaz pracovního působení ve všech státech německého spolku.
Vandrovníci z českých zemí ponejvíce cestovali po zemích monarchie, jejich touhou bylo spatřit moře a proto nezřídka jejich kroky mířily do dnes severoitalského Terstu. Často se ale pouštěli též do německých zemí a výjimkou nejsou vandrovnické cesty spojené s náboženskými poutěmi do Říma, francouzských Lurd či dokonce do Jeruzaléma k Božímu hrobu.