Vlastivědné muzeum v České Lípě

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje

Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války

Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě

Autobusový zájezd do západní Lužice

Poslední akce Vlastivědného spolku Českolipska před prázdninovou přestávkou se konala v sobotu 24. června. Pan Smejkal tradičně zorganizoval autobusový zájezd do Lužice, tentokrát západní. Navštívili jsme Neukirchen, Bischofswerdu, Rammenau, Kamenz a Pulznitz, a za horkého letního počasí jsme si prohlédli zajímavá místa těchto měst a vesnice.

V Lužici se lidé živili převážně tkalcovstvím. Na rozměrných ručních stavech tkali kvalitní lněné plátno poptávané po celé Evropě. Do jeho výroby nás zasvětil majitel lněné manufaktury v Neukirchenu Hans von Kleist. Nezapřel v sobě řemeslného odborníka i šlechtice. Obojí mu bylo dáno do vínku jeho předky – tkalci a šlechtici. Velmi poutavě nám vyprávěl o svém rodu, který je spjatý s Neukirchenem i Rammenau. Dozvěděli jsme se o dávné historii zpracování lnu a dějinách lnářství v Lužici. Provedl nás svojí manufakturou, a na velkém tkalcovském stavu nám ukázal, jak se lněné plátno tkalo.

Poté jsme popojeli několik kilometrů do města Bischofswerda (Biskupice). Název získalo podle písečného ostrova na kterém vzniklo, a podle míšeňských biskupů, kteří si zde zřídili sídlo. První písemná zmínka pochází z roku 1227, v roce 1361 získalo statut města. Má velmi pohnutou historii. 2x bylo vypleněno husity, v 16. století bylo 5x postiženo morem tak silně, že místní obyvatelé málem vymřeli. V dalším století se o zkázu města postarali Švédové, kteří jej 2x vypálili. Město se vždy dokázalo ze svých katastrof oklepat a znovu oživnout. Stalo se tak i po zhoubném požáru v roce 1813, kdy zde zůstaly pouze 3 domy. Bombardování v roce 1945 město příliš nepoškodilo, těžká zkouška jej čekala po válce, kdy se stalo centrem odsunutých Němců. Dnešní klasicistní domy postavené po posledním požáru jsou dobře udržované, stejně jako radnice, která má na balkóně znak připomínající biskupskou éru – dvě zkřížené biskupské berle. Obnovené náměstí nabízí několik pamětihodností. Rajskou kašnu, která byla postavená v roce 1913 a připomíná stoleté výročí vzniku velkého požáru. Náměstí dominuje moderní věž vysoká 12 metrů a 27 centimetrů, což je datum první zmínky o městu. Poblíž náměstí stojí evangelicko-luterský Kristův kostel se zajímavou mozaikou, a římskokatolický kostel sv. Bena postavený ve stylu art deco. Svatý Beno (Zbyněk), syn bohatého hraběte, žil v 11. století. Byl vzdělaný, vysvěcen na kněze, žil asketickým životem. Uměl slovanský jazyk, vykonal misi mezi polabské Slovany, kteří Němcům nedůvěřovali. Beno si je svojí laskavostí a podporou, kterou jim poskytoval, dokázal získat. Dodnes je jimi i lužickými Srby velmi uctíván. Nazývá se po něm knihkupectví vydávající náboženskou literaturu.
Při procházce městem jsme se prošli Březovou uličkou, která je postavená na základech městských hradeb, a procházeli jsme kolem bludných kamenů, které tvoří v parcích a uličkách zajímavou kulisu.

Ve vesnici Rammenau, vyhlášené v roce 2016 vesnicí roku, jsme se zastavili u zámku. Na místě bývalé usedlosti jej nechal postavit po roce 1717 Ernst Ferdinand Knoch. Časem se velmi zadlužil a barokní zámek s anglickým parkem prodal rodu von Hoffmanů. Ti jej, spolu s dalšími majiteli pocházejících z rodu von Kleist, nechali přestavět do klasicistního stylu. Během dvou světových válek sloužil jako lazaret, na konci druhé světové války byl státem vyvlastněn. V padesátých letech zde vznikl letní ateliér Drážďanské výtvarné školy, který sloužil až do roku 1968. Dnes patří zámek obci, je přístupný návštěvníkům, kteří si zde mohou připomenout historii obce a prohlédnout dobově zařízené pokoje s tapetami, nábytkem a porcelánem. V bývalé konírně jsou instalované krátkodobé výstavy. Udržovaný zámecký park s jezírky, sochami, altánky a vzrostlými stromy působí romanticky. Zámek je vyhledávaným místem pro konání svatebních obřadů, venkovní svatební hostiny probíhají v parku u jezírka, u nedalekého rybníku nebo v prostoru před venkovním schodištěm. I my jsme měli možnost vidět zde několik nevěst a svatebních hostin pod širým nebem.

Z romantického zámeckého prostředí jsme se přesunuli do města Kamenz. Patřil do spolku Lužického šestiměstí založeného v roce 1346. Jeho historie je dlouhá a zajímavá. Pracoval na principu rovnosti, společně chránil obchodní stezku často přepadávanou lupiči a staral se o rozkvět měst ve spolku. Ekonomicky se těmto městům velmi dobře dařilo, dodnes nás překvapí majestátní a zachovalé středověké měšťanské domy, radnice, kostely, zbytky hradeb. K šestiměstí patřila města Bautzen, Görlitz, Lubań, Löbau a Zittau. Spolek existoval skoro půl tisíciletí, zanikl až v roce 1815.
Kamenz se začal rozvíjet ve 13. století. Původně zde stál hrádek, který strážil obchodní stezku. Kolem hrádku vznikla osada, ve 14. století to bylo významné bohaté město v plném rozkvětu na strategicky výhodném místě. V roce 1842 při velkém požáru shořelo 300 domů. V tomto roce zde žitavský architekt Schramm začal stavět radnici, která patří k nejhezčím v Německu a dominuje v současnosti upravovaném náměstí. Na něm se nachází i Ondřejova kašna z roku 1570 se sochou Spravedlnosti. V Kamenzi je několik gotických kostelů: klášterní kostel sv. Anny, kostel Panny Marie a nejstarší kostel sv. Jošta. Stojí na královské cestě (Via regia), byl součásti špitálu, který sloužil obchodníkům a cestujícím. Uvnitř jsou vzácné nástěnné malby a fresky z přelomu 14. a 15. století. Ve městě jsou tři zajímavé domy. První se nazývá Mnich a je na něm upevněna náhrobní deska majitele domu Hanse Wagnera (žil v 15. století) a hořící dům z počátku 18. století, na kterém je zobrazen zhoubný požár z roku 1707. Třetí dům byl postaven po požáru v roce 1842 na místě prodejního místa řezníků – masných krámů. Klasicistní dům má vkusně napodobené původní podloubí.

Poslední zastávka nás čekala ve starobylém městě Pulznitz. Nazývá se podle stejnojmenné řeky, která ve středověku tvořila západní hranici českého království. První důvěryhodný pramen pochází z roku 1225. Rozrůstající osadě udělil Karel IV. v roce 1355 právo pořádat trhy a o dvacet let později statut města. I toto město postihly zničující požáry, za třicetileté války při jednom z nich zůstalo uvnitř hradeb stát pouze šest domů. Na konci 17. století postihl město mor, při kterém zemřelo více jak polovina obyvatel. Ze všech ran se město dokázalo vzpamatovat a znovu rozvíjet. Obyvatelé se živili tkalcovstvím a hrnčířstvím, nejvíce pak výrobou perníků, která jej proslavila. Historie pečení perníků je stará jako pečení chleba. Dřívější chuť ale byla jiná než ta dnešní. Hlavním ochucovadlem byl pepř, kterým se nešetřilo. Dodávaly se do hospod a zapíjely se pivem. Dodnes se vyrábí v místní manufaktuře. Tu jsme bohužel navštívit nemohli (v sobotu mají zavřeno), ale ve vyhlášené kavárně Harlekin jsme si pochutnali na výborné kávě a perníku, který se dnes pepří mnohem méně než dříve a chutná skvěle. Posezení v kavárně a nahlédnutí do velkých výloh manufaktury bylo sladkou tečkou za podařeným výletem do západní Lužice.

Magdalena Pujmanová

Fotografie dodali p. Paleček a p. Pujmanová