Zručnost a krása aneb Když Evropě vládl kartoun

Před dvěma sty lety zahájil významný dokský podnikatel František Wünsch výrobu kartounu v nově postavené kartounce
na tzv. Továrním vrchu, v níž je dnes umístěno zdravotní středisko. A nebylo to náhodou. Kartounářství totiž dosáhlo
v českolipském regionu celostátního významu. Ve Sloupu v Čechách založil hrabě Josef Kinský v roce 1763 první kartounku na českém území. V Zákupech vlastnil kartounku Jan Josef Leitenberger, který je považován za zakladatele velkoprůmyslu
v Čechách a ve své době byl nejbohatším majitelem kartounek v Rakouské monarchii. Ve 2. polovině 18. století se Česká Lípa stala druhým nejvýznamnějším střediskem tohoto odvětví.
Prosperující kartounka znamenala bohatství pro majitele, dobré živobytí pro zaměstnance a měla také vliv na rozvoj města. Dokladem toho jsou i Doksy. Do té doby zemědělské městečko zaznamenává rozkvět. Dochází k přílivu obyvatel, neboť Wünsch zaměstnával nejen zdejší lidi, ale také odborníky z ciziny, kteří se sem přistěhovali i s rodinami. Při kartounce vzniká tzv. industriální škola pro děti pracující v kartounce, na níž vyučuje Jan Kramerius, nejmladší syn známého českého vlastence a zakladatele českých novin Václava Matěje Krameria. Otevírají se nové živnosti, zejména pak šenky a hospůdky, pod kartounkou vyrostla nová čtvrť domků pro dělníky nazvaná Malá Strana.

V kartounkách pracovali lidé různých profesí. Na tvorbě vzoru se podíleli malíři, vzorkaři, kreslíři. Ti předali návrh vzoru formíři (formaři, dřevaři forem, vzororytci), který vyrobil formu. S formami pak pracovali tiskaři. Ti ke své práci potřebovali velký stůl potažený měkkou podložkou, na kterém byl odvinut kus bavlněné látky v plátnové vazbě. Na vedlejším stolku ležela poduška, kterou kterou pomocník natíral barvou. Tiskař si zde namočil formu, otiskl ji na látku a poklepal ji netypickým válcovitým kladívkem s krátkou rukojetí. Tisklo se metodou negativní a pozitivní. Při negativním tisku se na látku nejdříve nanášel vzor a potom se látka barvila. Tiskař si namočil formu do směsi zvané rezerva (také pap) a tiskl ji na látku. Tato směs měla tu vlastnost, že nepropustila barvu. Její složení bývalo různé a výrobci je pečlivě tajili. Po zaschnutí rezervy
se látka barvila, většinou v černé nebo hnědé barvě, nejvíce pak v různých odstínech barvy modré.
Pozitivní tisk naopak znamená, že se barvy otiskují na barevnou látku.
Práce tiskaře nebyla snadná. Velké vzory byly rozděleny do několika forem. Při vícebarevném tisku byla na každou barvu vyrobena forma. Někdy jich tiskař na jeden vzor používal až dvanáct. Dosáhnout jemných nerozpitých kontur a stejných barevných odstínů vyžadovalo značnou zručnost, správné poklepání kladívkem a praxi. Je tedy jasné, že výsadní postavení, které tiskař v kartounce měl, mu právem náleželo.

Ve sbírce vzorníků, které pocházejí z českolipských kartounek z různých období, nacházíme vzory kašmírové, geometrické, abstraktní, modrotisk, krajkové, figurální, figurativní, zoomorfní a rostlinné. Z této sbírky vzorníků můžeme také vyčíst vývoj tohoto odvětví. Rozpoznáme, jak se vzory vyvíjely barevně a jak se zdokonalovaly tiskařské formy. Vzory figurální
a figurativní nám napoví něco
o soudobém dění. Ve vzorech se odrážejí válečné konflikty té doby, divadelní satirická hra, žně na venkově, nelehký život učedníků. Vzorníky pocházejí pravděpodobně z prvních tří čtvrtin 19. století. V této době prošly Evropou tři styly: empír, biedermeier a romantismus. Charakteristické znaky těchto stylů, uplatňujících se zejména ve výtvarném umění
a architektuře, nalezneme i ve vzorech.

Talent malířů, vzorkařů a kreslířů, zručnost formířů a zejména šikovnost, přesnost a estetické cítění tiskařů, jejichž práce byla označována jako „Kunstwerk“, tedy umělecké dílo, to vše se odráží ve vzorech z textilních vzorníků pocházejících
z kartounek našeho regionu.

Ze sbírky textilních vzorníků připravilo výstavu Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě ve spolupráci s Městskou knihovnou Doksy.