Vlastivědná práce muzea a archivu v letech sedmdesátých a osmdesátých

Na této přednášce Ladislav Smejkal shrnul a doplnil historii vlastivědné práce v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kterou zmapoval koncem loňského roku na výstavě Klub přátel muzea – 50 let historie (více zde). V nesvobodných sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vedly českolipský archiv a muzeum dvě výrazné osobnosti – manželé Vojtíškovi. Marie Vojtíšková se narodila 30. ledna 1928, v těchto dnech by se Marie Vojtíšková dožila devadesáti let (zemřela 15. ledna 2012). Dodnes ji mají v živé paměti nejen zdejší archiváři, ale i mnozí další z Čech i Moravy, kteří v českolipském archivu prošli studentskou praxí. Zdejší ředitelka v sobě nezapřela pedagogické nadání, k praxi studentů se stavěla zodpovědně. Jak to v českolipském archivu na takové praxi vypadalo, zavzpomínal na přednášce Miloslav Sovadina.

„V roce 1969 jsem studoval 2. ročník archivnictví v Brně. Měli jsme povinnost sami si zajistit praxi v některém archivu v Čechách nebo na Moravě. Ještě s jedním kamarádem jsme ji chtěli využít i k výletům a poznávání památek. Svoje žádosti jsme poslali do Domažlic, Náchodu a České Lípy. Obratem přišel vlídný telegram z České Lípy s kladnou odpovědí a s dodatkem: ubytování a plat zajištěno. Překvapující nebylo jenom to, že hned přišla odpověď (neb ty dva další oslovené archivy se vůbec neozvaly) ale hlavně ten plat … Z dosavadní praxe jsme znali archivy ve starých tmavých budovách v těsných kancelářích plných neurovnaných a zaprášených kartónů s pracovníky v modrých montérkových pláštích. V českolipském archivu, který tehdy sídlil v augustiniánském klášteře, nás uvítala usměvavá a milá paní ředitelka v kostýmku v kanceláři s kobercem a záclonami. Naše dosavadní praxe spočívala ve stěhování kartónů, které se v archivech hromadily a čekaly na nás studenty, až je uklidíme. Tato práce nás neminula ani v českolipském archivu, ale nedělali jsme jenom to. Paní ředitelka nás nechala samostatně pracovat na fondu Archiv města Česká Lípa, kde jsme museli proniknout do struktury fondu a správně zařadit dokumenty. Do připravované knihy Dokský listinář jsme přepisovali staré texty. Často jsme si nevěděli rady, chodili jsme se ptát a já dodnes obdivuji paní Vojtíškovou za trpělivost, kterou s námi měla. Během praxe jsme se zúčastnili i několika výjezdů: byli jsme na skartaci, navštívili jsme archiv v Liberci a Litoměřicích. Když jsme se vrátili na fakultu a referovali o praxi, někteří nechtěli vůbec věřit a někteří záviděli. Bylo jasné, že se do České Lípy vrátím. Za dva roky jsem zde absolvoval další praxi a po studiích jsem v českolipském archivu začal pracovat. Prošel jsem pověstným pasováním na tovaryše, potom mistra, a v tomto přátelském, tvůrčím a inspirujícím prostředí jsem pracoval 37 let.“

Oáza klidu, bezpečí a nadšené práce byla také v muzeu, kde byl ředitelem Břetislav Vojtíšek. Manželé Vojtíškovi to vůbec neměli jednoduché. Neustálé schvalování výstav a nových publikací, zasahování do jejich příprav ztrpčovaly život nejen pracovníkům muzea a archivu ale hlavně jim. Hodně věcí dokázali vyargumentovat, v některých případech se nevyhnuli menším úlitbám. I tak byla tato léta plodná na hojně navštěvované výstavy a vydávání sborníků a odborných publikací. 

Magdalena Pujmanová

Marie Vojtíšková v roce 2005 při prezentaci Pamětní knihy města České Lípy, první knihy, která vyšla v edici Libri civitalis

Miloslav Sovadina blahopřeje Marii Vojtíškové k sedmdesátým narozeninám

Zápis v Knize cechovní českolipských archivářů založené Marií Vojtíškovou v roce 1974

Dokský listinář vydali manželé Vojtíškovi společně

Jiskry a plaménky popisují dobu národního obrození, které bylo autorce velmi blízké

Dějiny České Lípy sepsané Marií Vojtíškovou a Jaroslavem Panáčkem s kresbami Rudolfa Novotného jsou dodnes vyhledávané laickou i odbornou veřejností